Takže malá kolona: ŠKODA OCTAVIA Combi, ŠKODA OCTAVIA Super a ŠKODA 440 Červík vyrazila směr expedice Mladá Boleslav. Cesta probíhala naprosto skvěle do doby, než jsme zjistili, že ve Staré Boleslavi je zbouraný most a je tam problém s objížďkou. Takže jsme se dopustili hříchu v podobě porušení dopravního přestupku, formou ignorace jakési kulaté značky s červeným kruhem a uprostřed obrázkem automobilu a Jawy 250. Zase na druhou stranu jsme se projeli krásnou silničkou a úžasnou přírodou, kterou jsme si bohužel ani při té rychlosti nedokázali užít.

Příjezdem před muzeum vše začalo. Tradiční registrace u ještě tradičnějšího obličeje, nám umožnila prohlídku Muzea Škoda, film na téma Škoda a historie, návštěva depozitáře s novým přírůstkem – Roomstrem. Pak to vše začalo rozdáním itineráře, drobným proslovem a vyražením do krás naší vlasti.

První etapa nás dovedla do Vratislavic, kde bylo občerstveníčko pro posádky a prohlídka zdejšího muzea. Abychom se ale dostali do onoho cíle první etapy, museli jsme se nejdříve dostat k závodnímu okruhu, kde byly prověřeny naše závodní vozy a schopnosti na okruhu pro profesionály. Úkolem bylo zajet okruh 2x ve shodném čase. Protože já s červíkem jsme dorazili na místo závodu první a měli jsme tuto etapu za sebou, tak já a spolujezdec navigátor jsme udělali pár krásných fotografii. Při focení slyšíme hvízdot pneumatik, utíkám se kouknout a co nevidím. Octávka supra doslova a do písmene řeže zatáčku. Po pořízení obrázků jsme vyrazili směr pivovar krásnou malebnou krajinou, jakou nám nabízí Liberecko. Jako každý rok jsem se obával přejezdu přes vrchol Ještědu, ale obavy byly na nepravém místě. Spartáček si to naprosto užíval a zvládal.

Etapa číslo II. začala po konzumaci svačinky a prohlídky již zmiňovaného muzea a směřovala do kempu v Jičíně. Jak již je zvykem, tak cesta byla vybrána opět dokonale. Tím chci říct, že cesty malé úzké bez aut, kolem voněla příroda a šuměly lesy. Prostě idylka. Na této etapě nás čekaly otázky nejrůznějšího kalibru. Například jak široké jsou tramvajové (šalinové) koleje v Jablonci, nebo jak vysoko je bouda na Kozákově, či jaké tradiční pochutiny si vyráběli v dané vesnici…

Po splnění všech úkolů a doražení do cíle, následovalo vyhodnocení výsledků, předání cen (časopisy MotorJournal, CCK hrnečky s potiskem SPARTAKA, diplomy a gratulace) za první místa. Po vyhlášení následovala volná zábava, povídání, povídání a zase povídání až do 2hé hodiny ranní.

Závěrem: Určitě Hlavnímu pořadateli Siggimu a celé partě z CCK patří uznání a velké díky, dále pak poděkování naší sluneční soustavě, protože bylo naprosto jedinečně. Celý den svítilo sluníčko a bylo teploučko. Pak ještě účastníkům, protože bez nich by tato akce ani nebyla a věřím že příští rok bude ještě hojnější účast.

Sagemcr

Fotogalerie

V Brně existuje mimo veteránkých spolků, ale jeden je zcela speciální – Classic Car Króžek Brno, klub v AČR. Je to klub, který vznikl někdy v květnu 2001 z entusiasmu ke značce Škoda. Mít automobil značky Škoda ale nebylo podmínkou. Vždyť doteďka sbírají členové také dobové předměty všeho druhu: rádia, hračky, fotoaparáty a doplňky jako film, divadlo a dobová móda, …

Dříve to byl menší klub, kde renovace veteránů nebyla hlavním posláním. Tím byla pohoda při setkání bez jakýchkoli nároků na originalitu vozů při setkání. Každé setkání ale obsahovolo orientační jízdu se zrádnými prvky. Ta doba je již dávno klubem překonána. I dnes se samozřejmě pořádají pohodová setkání Škodováků pod vlajkou klubu, ale lecos je jinak. Dnes je klub součástí Veteránské sekce Autoklubu České republiky a nároky na originalitu renovací je zcela jiná. O tom svědčí také probíhající testování historických vozidel.

Jednou z pohodových akcí tohoto króžku byla vždy i setkání na Škoda Classic Weekendu, konaném zpravidla v Mladé Boleslavi. Je to setkání Škodovek, vyráběných v létech 1945 – 1970 ve fabrikách v Boleslavi, Vrchlabí a Kvasinách. To letošní, již osmé, proběhlo ve dnech 22. – 24. května v Mladé Boleslavi a širokém okolí. Letos se setkání uskutečnilo za spolupráce jednak s Automuseem ve Vratislavicích a tím i pivovarem Konrád a jednak s Veterán car clubem Jičín.

Setkání začalo sjezdem účasníků k museu Škoda Mladá Boleslav, kde proběhla již tradiční prohlídka musea a musejního depozitáře. Sešlo se zde přes 50 vozidel, i když všechny nejely soutěžní část. Tady taky proběhla rozprava s účastníky a start do první etapy, kterou připravilo Automuseum. Je pochopitelné, že první etapa končila po výjezdu na Ještěd, právě ve Vratislavicích. A protože Škoda Octávie slavila letos 50 let, vydal zdejší pivovar speciání várku nealkoholického piva právě s vinětou Octávie.

Druhou, odpolední etapu připravili Jičínští. Tato soutěžní jízda vedla krásnými silnicemi Českého Ráje a skončila v autocempu Rumcajs v Jičíně. Cesta byla vyplněna různými soutěžním úkoly, které mnohdy nebyly lehké. Zakončení bylo v kempu kde byly předány ceny skutečným vítězům a jako vždy každý účastník obdržel také diplom za první místo, které podle tohoto diplomu získali všichni bez rozdílu.

Ilja Marco

CŠW byl letos ještě bohatší než rok předtím – prohlídka muzea a depozitáře byla každoroční samozřejmostí. Startovní tým byl: Škoda 440 s posádkou Ondra (Sagemcr) a Vítek (bratr), Škoda Octavia Combi s posádkou Petr a jeho drahá polovička a letos premiérově přibyl i Spartak (Škoda 440 Standard). Ten kočírovala dvojice from Hostín. Po dobrovolném odevzdání příspěvku v hodnotě asi 6 liber a 50 pencí, jsme obdrželi spoustu papírů, program, vstupenky do depozitu, itineráře – tam byla údajně cesta do cíle. Moc jsem tomu nerozuměl a tak to Vítek (bratr) vzal na sebe a jelo se!!!

Po pár kilometrech se ve zpětném zrcátku objevilo docela dost aut, co jela za námi – jak se asi někdo domnívá, že jedeme správně. V první etapě jsem si říkal, že to snad ani není možné, jak je u nás v Čechách krásná krajina, krásné kopce, serpentiny, lesy, sem tam nějaký dřevěný mostek – no prostě paráda. Úplně to na mě dýchalo krásným táborovým vánkem. Po nádherné cestě začala taková malá zkouška našich strojů a to vrcholový výjezd na dominantu liberecka a to na Ještěd. Popravdě řečeno, říkal jsem si, že naše stroje nejsou připraveny na takový test, ale nadšení bylo veliké, všichni jsme si to přáli a asi proto jsme to vyjeli až nahoru, teda skoro nahoru, protože tam byla fronta.

Přesto se nám to moc líbilo a pomalou kochající se jízdou jsme sjížděli ku Liberci. Kousíček od tohoto ráje byl poločas jízdy a odpočinutí všech strojů i řidičů ve Vratislavském pivovaru. Na každého zde čekal páreček a nějaké to pivo či limo. Pak jsme si v klidu prošli muzeum, které bylo v areálu (krásná to podívaná). Sagemcr (já) a má posádka jsme před opuštěním museli absolvovat jízdu zručnosti (pořadatelé si asi mysleli že jsme nějaká játra a že nemáme garáže a naše kočáry nemají zpátečky a že si nechceme opotřebovat volant, no asi tak nějak). Za krasojízdu, která byla na čas, jsme vyfasovali občerstvení a to v podobě balení piv zdejšího pivovaru s unikátní lahvičkou k 50. výročí modelové řady Škoda Octavia – takže jedna z lahví nesla etiketu Vratislavická Octávka.

Po tom všem začala druhá etapa závodu, tentokrát podle mapy, to bylo už srozumitelnější i pro mě. Trasa byla opět volena pořadateli na jedničku. Krásné cesty, lesy, hory, skály a nejrůznější přírodní úkazy, co může ta naše malinkatá zemička uprostřed Evropy jen nabídnout.

Po dojetí do cíle Autokemp Rumcajs v Jičíně, následovalo ochlazení mého žaludku správně vychlazenou Kofolou a zároveň zahřáním břuchu (tohle slovo jsem tam slyšel poprvé) smažákem. Tam jsme odevzdali veškeré výkazy, co jsme po cestě museli zaznamenat (například kolik je šutrů u silnice na tom daném místě, co dělají esenbáci na konci vsi atd… A podle toho byli určeni vítězové. No ono to bylo stejnak jedno – jde přeci o to se zúčastnit a dorazit v pořádku do cíle, ne? Vítězové jsou totiž všichni, protože diplom a pohárek za první místo dostane každý, kdo dorazí do cíle. Předalo se, pogratulovalo, večer pokecalo, někteří zůstali do nedělního rána a bylo po. Teď se jen můžeme těšit, co si na nás připraví příští rok za trasy a úkoly. Takže kluci, díky za všechno a za rok na CŠW 2010!!!

Sagemcr a červostroj škoda 440

Sobotní ráno nás přivítalo krásným slunečným počasím, čili vyhlídky na hezkou sobotu více než příznivé. V sedm ráno jsem se tedy nalodil do kila a vydal se směrem do Nový Paky pro mitfáru Lucku. A v osm hodin jsme už čekali v kempu na ostatní, až probudí sebe i svoje vozidla, abychom se tak nějak pospolu přemístili do místa startu do orientační soutěže – parkoviště před muzeem Škoda. Následovalo zaregistrování se do soutěže, každý obrdžel visačku, plakát, program apod. Vstup do muzea byl pro účastníky akcez darma, tak jsme se šli taky podívat, ale nic novýho pod sluncem.

V Hoškovicích jsme chvíli počkali na příjezd trucků ze spanilý jízdy, řeknu vám, i ty kamiony maj něco do sebe, poté byly na programu sprinty, ovšem těch se posádka naše a červeno-modro-bílý tisícovky neúčastnila, protože tam máme oba stejně jiný motory a nebylo by to zcela fér.

Raději jsme se vydali hledat nějakou tu hospůdku na oběd. Cestou jsme ještě řešili porodní problémy na litrovi, protože toto byla první větší jízda po přestavbě. Nakonec se ale autí udobřilo a dojeli jsme až do Hodkovic nad Mohelkou, kde jsme narazili na výbornou restauraci. Nebejt Lucky, tak bysme tu hospodu snad ani nenašli. No a po dobrym obídku jsme se vydali do třetí etapy, i když už to nebylo úplně ono, protože trasu už jsme s Luckou více či méně znali a úkoly jsem znal já (trasu jsme připravovali s tátou, jeli jsme tedy mimo soutěž). Ale jelo se pěknou krajinou, slunce svítilo, takže jsme jeli na pohodu. Cestou se našlo pár krásnejch vraceček, ale ověřil jsem si, že ta 130tka na to prostě výkonově není, klidná a pohodová jízda jí vyhovuje daleko lépe. Ostatně Lucce taky chvilku trvalo, než si na můj občasnej jízdní styl zvykla.

Kolem pátý hodiny jsme dorazili do kempu a vyhodnocovali jsme výsledky, aby se v 19 hodin mohly vyhlásit. Jak je již tradicí na akcích Classic Car Króžku Brno, vítězem bývá každý, kdo dojel do cíle, jen dva jistě šťastní nešťastníci, kteří byli druzí a třetí. A tak si z této povedené akce (i když s malou účastí) každý odnesl malý diplom za první místo a každý v posádce vozu obdržel krásnej hrneček. Pak už se jen klábosilo, jedlo, popíjelo, až do nočních hodin.

V neděli se pak ti, co zůstali v kempu začali rozjíždět do svých domovů. Za sebe můžu říct, že už se moc těším na Classic Car Weekend do Bystřice nad Pernštejnem, který se bude konat 22. – 24.8. 2008. Snad mi to vyjde a budu se moci zúčastnit opět asi s mojí stovkou, bo druhá možnost by byla tátův Tudor, ale s tím bych asi tak daleko jet radši nechtěl. Je to pro mě stále ještě moc cennej kousek.

Tak nashledanou zase na dalším srazu.

Jirka Davídek

Na tuto akci jsme jeli Twisterem, hlavně kvůli vyšším požadavkům organizátorů na vzhled a stav vozů. Do autokempu Rumcajs u Jičína, kde tato akce má již tradičně zázemí, jsme dorazili již v pátek navečer. První jsme ale rozhodně nebyli. Pár účastníků již bylo na místě, hlavně těch z větší dálky. S nimi jsme se zapovídali až do pozdních večerních hodin…

V sobotu ráno za námi přijel Jirka ze Staré Paky, přesedl si k nám do auta a vydali jsme se na cestu do Mladé Boleslavi. Na parkovišti u muzea měla totiž okolo desáté začínat orientační soutěž, jejíž dvě části byly výše zmíněné rychlostní zkoušky. Ovšem pro naše veterány nebyly samozřejmě na čas. Krátce po deváté hodině přijela ještě druhá jihlavská posádka – Zdeněk se Zuzkou a s Míšou.

Krátkou spanilou jízdou jsme se přesunuli na start první rychlostní zkoušky, jejíž trať vedla skrz Mladou Boleslav. Startovali jsme jako opravdoví závoďáci – z rampy!!! To ale bylo jediné světlé místo této etapy. Již po ujetí pár set metrů jsme netušili, kudy jet, protože aktivní pořadatelé patrně zapomněli, že jedeme ještě my, veteráni, a po posledním závodícím voze začali značení odklízet. Takže jsme si někudy projeli Boleslav, přičemž jsme všude možně potkávali podobně bloudící kolegy. Asi po deseti minutách nás přestalo bavit hledat naslepo cíl, zadal jsem jej tedy do navigace, kterou jsem měl sebou spíše z recese, a za pár minut jsme tam byli. Sice jsme jej projeli naopak, to ale vůbec nevadilo. Stejně tam nikdo nebyl, ale hlavně že jsme věděli, kudy dál.

Další trasa byla již tradičně po šipkovém itineráři. Několikrát jsme se sice na chvilku ztratili, ale vcelku úspěšně jsme dojeli do prvního cíle – pivovaru Konrad ve Vratislavicích nad Nisou. V jeho areálu právě probíhalo setkání majitelů motocyklů Indian a výstava nákladních automobilů LIAZ. Díky tomu sice bylo na co se koukat, ale také tam byl pořádný mumraj.

Asi za hodinu začala další etapa AOS, kratší, navádějící nás na start druhé rychlostní zkoušky. Na jednom plácku jsem ještě musel seštelovat spojku a již jsme byli na startu. Teď už jsme sice z rampy nestartovali, ale pořadatelé vydrželi, značení bylo výborné a i zážitek z jízdy po uzounké silničce v lesích a kopcích v okolí Tanvaldu byl zajímavý. V případě našeho auta asi hlavně pro přihlížející, protože díky novým pružinám a tím vysokému těžišti Twister hvízdal pneumatikami do zatáček na požádání – i při rychlostech okolo 20 km/h. Tak proč bychom přihlížejícím neudělali radost.

Z cíle rychlostní zkoušky nás vedla zpět do autokempu soustava map, které bylo třeba složit v určitém pořadí. S tím si poradil výborně Jirka, částečně díky znalosti okolí. Ještě nás na trase čekalo několik úkolů a v cíli vědomostní test ohledně historických rallye.

Krátce po šesté hodině organizátoři vyhlásili výsledky soutěží, v AOSce jsme kupodivu (vzhledem k poslednímu testu, z kterého jsem nevěděl skoro nic) obsadili z cca 23 startujících 7. místo a druhá jihlavská posádka 9. Všichni účastníci dostali pamětní diplomy, srazové hrníčky i plakáty s tématikou historických rallye.

Tím program srazu končil a část účastníků odjela. My jsme ale měli chatku zamluvenou až do neděle, nemuseli jsme nikam pospíchat a navíc v restauraci v autokempu dobře vařili. Domů jsme tedy vyjeli až v neděli dopoledne. Po cestě jsme se Zdeňkem ještě chvíli zkoušeli CB vysílačky. Funguje to, jen je budeme ještě muset doladit.

Až na problém s předčasným rozebráním značení na první erzetě (za který se nám pořadatelé omluvili, ale stejně nebyl zaviněn jimi, chyba byla na straně organizace Rallye Bohemia) to byla akce zdařilá, zpestřená pocitem z opravdových závodů. Je s podivem, že se tohoto srazu účastnilo jen asi 25 vozidel. Poslední dobou mám pocit, že čím horší či žádný program, tím více aut a naopak. Jeden kamarád mi to vysvětloval tím, že on si na sraz jede odpočinout a ne aby někam musel jezdit a přemýšlet nad úkoly.

To si snad ale může lépe a levněji odpočinout doma na zahradě…

BigAndrew

Znáte to jistě všichni. Blíží se čas dalšího srazu a pomalu ve vás narůstá intenzita nerozhodnosti. Čím pojedu? Kde vezmu peníze na cestu? Kdo pojede se mnou? Já podobné otázky musel řešit všechny najednou. Moje Oktávka má rozložený motor, dluhy začínají stoupat do astronomické výše.. a přítelkyně bude v práci.. asi raději než se mnou v Boleslavi.. někdy ji docela chápu. Vždyt´ jsme skupina bláznů ne? A tu jsem najednou osvícen a napadá mě vlastně zcela jednoduché a jednoznačné řešení:

1. Pojedu se svojí 422kou. Jiné auto teď nemám v provozu, riskuji ale, že by to stařičká škodovka nemusela vydržet. Představa zadřeného motoru nebo vysypané převodovky mě děsila.
2. Půjčím si. Sraz je párkrát do roka a Boleslav je přece “NEJ“ akce o kterou nechci přijít!
3. Pojede se mnou Žakar. Nesmím mu ale říct maximální rychlost vozu, asi by to loudání nevydržel. No a v nejhorším případě pojedu sám.

Rozhodnuto!

A již je jasno. JEDU! Bohužel sám, ale přece. Ve čtvrtek večer jsem měl dorazit na chalupu, kde stroj parkuju, ale jako vždy jsem dorazil skoro ve 22 hod. a nic nenachystal… A ráno jsem měl fofr. Umýt, dolít vodu do chladiče, no jo trošku nám teče, ale nevadí, vzal jsem hromadu nářadí, instruoval rodinu, aby byla připravena na případný odtah, kdyby se oř někde rozložil.

Jedu

Vyjel sem v 11 hod. Kousek u Jihlavy se mě ucpala tryska volnoběhu a zrovna když sem projížděl městem na semaforech mě škodovečka chcípala. Tak jsem využil ruční plyn a nějak vyskákal ven za město.

Pokračoval jsem v jízdě, až u Přibyslavi zastavil u lesa a vyčistil karburátor. Až jsem vše složil a chtěl nastartovat, startér ani neotočil. No jasně, to jsou ty uhlíky, co jsem nechal starý a nevyměnil! Teď se mě pomstily. A tak jsem asi čtyřikrát rozdělával celou podlahu a startér. Ale pak jsem statečně pokračoval v jízdě. Po malém obědě mě volal Žako, že asi přijede, ale až ráno, tak bych přecijen mohl absolvovat aspoň kus cesty ve dvou.

Cesta ubíhala pomalu, každý kopec na dvojku … 30 km/h … i mouchy mě předlétaly. Ve Vilémově jsem vyfotil traktor Škoda, starý petroleják, jenž stál na podstavci místního JZD, potkal i pána s DKW a udělali společnou fotku a pokračoval dál.

Konečně na místě

Venku se už pomalu stmívalo a já se blížil k Jičínu ke kempu Rumcajs, kde bylo ubytování a spousta bujarých a žíznivých účastníků srazu. Po malém uvítání a velké radosti, že jsem dorazil aspoň sem, jsem dal pár piv na žízeň. Poslechl Arnieho neuvěřitelné historky a odplížil se do postele, usínaje s dobrým pocitem, že i po 76 letech můj stroj jede a na místo mě nakonec dopravil. To je pocit k nezaplacení!

Telefon drnčí, Žak leze z auta. Nezapoměl na dobový oděv a dobrou náladu. Po procitání se účastníci srazu odebrali se svými stroji k mladoboleslavskému muzeu. Naložili jsme Martina a vyrazili. Žak neskrýval údiv z velké rychlosti 50km/h a trpělivě snášel hlemýždí tempo. Asi po 2 km nám přestal jet tachometr, takže rychlost jsme museli jen odhadovat. Dojíždíme velký kruháč v Ml. Boleslavi, potkáváme Kumhalovy, jak opravují Oktávku a za chvíli i s nimi dojíždíme k muzeu.

Neuvěřitelné. Po 76 letech se 422ka vrací do svého rodiště na místo bývalých dílen – dnešního muzea. Dáváme si kávu, kouříme dýmku a vychutnáváme si ten pocit. Po návštevě muzea mi průvodkyně dovolila nafotit jejich 422ky a to jak otevřený vůz tak i kupé.

Vzhůru na Ještěd!

Poté odjíždíme směrem na Liberec. Navigátor Žak projevil své schopnosti ještě jednou a než jsme se dostali ven, tak jsme si pěkně objeli celé město. Koneckonců, je kam spěchat?

Cestou jsme zahlédli staré mlýny s prvorepublikovými nápisy a tak jsme měli v té kopcovité krajině dojem, že se s námi vrátil čas do doby, kdy se nikam nespěchalo a dostavila se příjemná nostalgie. Opět naviguje Žak. A tak jsme skončili 10km pod Ještědem v nějaké slepé ulici v jedné obci. Naštěstí, jako zázrakem, se tam objevila i pěkná hospůdka. V téže chvíli začalo pršet a protože můj stěrač moc nestírá (je rád že sotva jede), tak jsme se stavili na oběd a počkali až přestane.

Po obědě pokračujeme, cesta se pořád zdvíhá výš a výš. Už jedeme na dvojku a místy je zařazena i jednička. Otevírá se před námi velká scenérie krajiny a krásný výhled. A už jsou tu první serpentiny a ostré stoupání, řadím jedničku a tak pomaličku až k vrcholu. Cestou jsme zastavili a nechali motor vychladnout. Voda sice nevřela, ale skrz teplo sálající šterbinami v prkenné podlaze jsme nechtěli riskovat. Po chvíli se rozjížíme a dostáváme se na spodní parkoviště, to projíždíme, už se blížíme k vyššímu, ale ta ostrá zatáčka do vrchu nás zastavila. Kluci vyskočili, tím se auto odlehčilo a potom jsme vyjížděli poslední kousek k vrcholu na malé parkoviště přímo u vysílače.

Na vrcholu

Skrz malé a vetché zábradlí byl vidět daleký horizont a studený vítr oznamoval, že se již blíží náš cíl. Všem nám bylo z té výšky zle od žaludku, ale nejvíc se bál Žak, protože seděl na levé straně auta a koukal se přímo na sráz po náma. Už jen pár metrů a jsme tu. Za úzkým průjezdem stál starý dědek a asi si usmyslil že tak zůstane. Za nejhrubších Žakových nadávek pochopil, že přece jen překáží a uhnul nám. Vjíždíme na parkoviště, pod námi širá krajina. Liberec, v dáli Jablonec. Tu se k nám nahrnula skupinka německých turistů a museli jsme prchnout, jinak by nás nenechali odejít a taková kávička v restauraci vysílače nás lákala víc než zvědaví germáni.

Dali jsme si občerstvení a v tom se přihnala silná bouřka s lijákem a vidět nebylo ani na pět metrů. Obávali jsme se, že nám naprší do auta, ale jak jsme se vrátili, všude sucho. Uvnitř ani kapka. Udělali jsme ještě pár fotek na památku a pomalu sjeli dolů do Jičína. Měli jsme obavy z brzd, ale byly zbytečné. Motor to ubrzdil sám.

Tak jsme se mezi posledními dostavili do kempu a probírali zážitky s ostatními. Večerní program byl skvělý a druhý den ráno jsem od pana Dršky, místního veteránisty, dostal koupit za symbolickou cenu kličky ke stahování oken a jsem mu za to vděčný. Kolem poledne jsem se vydal na cestu zpět a bez problémů kolem 19. hod. dorazil na chalupu.

Závěr

A co říci na závěr? Obdivuju naše předválečná auta, která dokážou jezdit i po takové době, což svědčí o kvalitě a zručnosti tehdejších kostruktérů, mechaniků a řemeslníků, která se i dnes odráží na trvanlivosti a životnosti těchto vozů. Pokud to vyjde příští rok, pojedu zase se svou 422kou a snad se dostaneme ještě dál než letos!

Zdravím všechny veteránisty a připojuju několik fotek.

Tomáš Mrázek

Těsně před půl devátou jsme už byli na parkovišti před škodováckým muzeem, kde již probíhala registrace vozů a posádek. Po zaplacení startovného (250,- za auto, v ceně vstupné do dvou muzeí, pamětní hrníček, pivka, samolepky atd…) jsme si na auto přilepili startovní číslo a až se nás shromáždilo víc, šlo se do muzea na prohlídku.

Na začátku nám průvodkyně pustila dva filmy o mladoboleslavské továrně (značně proevropansky a vlezvolkswagnoprdelně zaměřené), potom s námi prošla expozici, bohužel dost ve stylu

Ty starý auta jsou docela pěkný, ale ta Ochcávie WRC stojí 20 mega!!!

a nakonec to, na co jsem se nejvíce těšil – depozitář. Ten mě dost překvapil tím, jak je malý a jak málo aut v něm je, ale na druhou stranu tam byly opravdu zajímavé kousky…

Okolo půl jedenácté proběhla rozprava o AOSce a chvíli na to jsme už startovali. První část soutěže byla dle klasického šipkového itineráře, trasa vedla velmi pěknou krajinou Českého ráje, po cestě byla i možnost navštívit zámek Sychrov – okolo něj jsme jen projeli, nedávno jsme tam byli, ale vynahradili jsme si to vyjetím na Ještěd. Cíl etapy byl v areálu pivovaru Konrad ve Vratislavicích nad Nisou, kde je i malé soukromé automobilové muzeum. Po dojetí do cíle jsme dostali balení zde vyráběného piva a na dvoře pivovaru bylo připraveno občerstvení, abychom mohli doplnit energii na další cestu.

Druhá etapa již byla náročnější, částečně popsaná slovně, zakreslená v mapách a upřesněná několika fotografiemi. S orientací jsme si poradili velmi dobře, hlavně díky Atilovi, který je v tomto kraji jako doma. Čekalo na nás i několik znalostních a dovednostních úkolů, se kterými jsme se také jakžtakž popasovali. Cíl soutěže byl v autokempu Rumcajs u Jičína, tam jsme si v restauraci počkali na vyhlášení vítězů soutěží a předání cen. Za chvíli potom jsme již vyrazili na zpáteční cestu do Jihlavy, protože jsme potřebovali být v neděli doma.

Tuto akci pořádá brněnský Classic Car Króžek, klub v AČR. Byli jsme na ní poprvé a organizace i program se nám velmi líbil. Jestli nám příště bude termín srazu opět vyhovovat, tak určitě přijedeme znovu, i když zatím nemáme zrovna přiměřené vozidlo, setkávají se zde totiž hlavně majitelé Oktávií, Spartaků a starších.

Bigandrew

První a zároveň jediný kdo se mi ochotně nabídl, byl VELKÝ veteránista, alespoň co do počtu „verglů“ ve stodole, Uherskobrodský Toncek. Po zrušení první nabídky v podobě čerstvě zrenovovaného Erka, mi uh. Toncek doporučil svého současného miláčka, kterého před nedávnem sehnal jako téměř nový vůz v originálním stavu po prvním majiteli, no prostě stav 1A, vůz Škoda 1000 MB, zvaný Vincek…. „tedy vše v nejlepším pořádku.. snad jen přeleštit a jet!“ Pro vůz jsem si jel do UB ve čtvrtek v ranních hodinách, nedočkav, kdy uvidím onen super zachovalý kousek, jenž mi měl být věrným druhem na CŠW a vzdálenosti bezmála 1000km. Jaké však bylo překvapení, když veteránista Toncek otevřel plechová vrata své garáže a za nimi…ano, stál Vincek!

Nastartoval ještě napoprvé, ale to bylo také naposledy. Ze škody 1000 Malých Bolestí, se vyvalil hustý bílý dým, jenž na chvíli zahalil Uherský Brod do romantické ranní mlhy. Tisícovka se vysoptila z garáže a zastavila. Ze dveří vyskočil Toncek se slovy: „Za studena trochu kouří“ … tolik teda Vinckův Toncek.

0km – 100km Brod – Brno

S Vinckem jsem tedy vyrazil z Brodu, jeho venkovní stav není třeba ani opisovat…. Modrá zmatovaná barva ve třech odstínech, nabořené dveře řidiče, blatník v základovce, chromy čímsi zapatlané, a na rezavých discích kol nové poklice na nichž se vyjímal z burzy nápis 100Kč. Bylo mi trošku divné, že hustý bílý dým neustával ani po 20 km jízdy, jež jsem zdárně ukončil mohutným vyvařením vody. Můj optimismus byl nezkrotný po dočerpání veškerých tekutin, vody a benzínu, jsem opět pokračoval v cestě a to celých 400 m, kde se Vincek několikrát smrtelně zaškubal a chcípl.

Byl jsem ztracen bez nářadí kdesi před Buchlovskými horami. S jedinými kombinačkami jsem bezradně povoloval a utahoval v motoru vše co jen šlo. Po půl hodině se přece jen uražený Vincek rozhodl, že to se mnou ještě na chvíli zkusí. Vyrazili jsem tedy jakžtakž oba smířeni s osudem k Brnu, on neustále něčím klapaje a neustále zpívaje píseň Slávka Janouška „Škoda 1000MB“, přesněji část písně ….na cestě z Bróódu vyvařil jsem vóódu, nedojel jsem do Kladna hladina se dotkla dna… Nevím, snad to, že nemám hudební sluch a zpívám velmi falešně, což hudebně založenému Vinckovi neklapalo do klepotu motoru, zavinilo opětovné vyvření tentokráte u Slavkovského bojiště. „Nechci nikam s ním nejedu“ jsem pak vykřikoval celý den každému koho jsem potkal až do pozdních nočních hodin, kdy mi přispěchal na pomoc, druhý věrný kamarád, jež v nouzi pomůže, kolega simkař Árný. Téměř před půlnocí mi ukázal na slunečním paprskem ozářenou motex pásku a řekl „tady vyhnětni ten termostat, je tam naprosto na ho… , ten to vaření způsobil“. Možná s tímto uklidňujícím pocitem, že jsem závadu odstranil, jsem se ráno přes veškeré večerní zapření rozhodl s Vinckem do Boleslavi vyrazit. Jako zbytečná mi přijde poznámka, že jsem z Brodu do Brna spotřeboval 1,5l oleje…

100km – 340km Brno – Jičín

Zásoby oleje a vody, dva babáče v autě, vyrazil jsem, zde bych velkou měrou poděkoval Selimu a jeho Spartaku, jež nám byli po cestě do Boleslavi velkou oporou co by servisní vozidlo a zásobárna vody. Cesta nám ubíhala svižně, těch pár přeživších kobyl pod kapotou dělalo co mohlo a to tak, že jsme vyvařili hned u Lipůvky, tedy asi 15km od Brna. V této chvíli jsem byl opravdu téměř zlomen se na akci vykašlat, ale srdceryvný výkřik spolucestující JanyHany „hoříííííme!!!“ , jež jela maximálně ve Škodě 120 a to ještě před více než 15 lety, mi dodal na správně naladěné chlapské ješitnosti. S velkým přemáháným pocitem naprosté důvěry k vozu „to je u tisícovek normální“.. jsem dolil 3 l vody a pokračoval v jízdě. Rychlost neuvěřitelných 60km a časté přestávky měly za následek, že se téměř abstinenční posádka Seliho spartaka totálně „nacabrala“ ještě před Litomyšlí, a těchto přestávek poté s radostí využívala k dekontaminaci, vzájemnému focení a lepení nálepek omezující rychlost na 60 na víko motoru.

V Litomyšli jsme ještě přibrali Tomáše, kterého jsem viděl podruhé v životě a jenž nejel svojí čerstvě dokonale zrenovovanou feldou jen proto, že se mu zdálo, že jeho dva dokonale nesladěné karburátory by mohly na srazu působit rušivě.(!!!) Šok ale brzo přebil posílením se značkovým vínem a začal Vinckovi fandit, alespoň doufám, že upřímně. Přese všechny tyto nesnáze jsme se svým mládím a optimismem přehoupli jakoby nic a za téměř 3 a půl hod. jsme dorazili do kempu Rumcajs v Jičíně, kde jsme horlivě u piva vyprávěli čerstvé zážitky z jízdy a nemalou měrou haněli Toncka, který se, jak je jeho zvykem, na sraz nedostavil.

340km – 550km Jičín – Mladá Boleslav – Ještěd – Jičín

S obvyklou ranní procedurou, tj. dolití 2 litrů oleje a nabrání zásob cca10 l vody a po správném seřazení kabelu od svíček, jež mi hodní kamarádi v pozdních nočních hodinách se zateměním mozku a v dobrém rozmaru přeskládali (zde děkuji za pomoc ochotnému Burákovi, jenž nelenil a ponořil své čisté ruce do Vinckova špinavého motoru), jsme opět vyrazili.

Nastartování napodruhé… úplná lahoda!!! Ale co bylo Vinckovým novým móresem, bylo po ujetí asi dvou kilometrů.. opětovné předsmrtné škubání a chcípání, z čehož ho ovšem dostali babáči na zadních sedadlech, jež mu začaly lichotit a hladkat na choulostivých místech, prostě tak jak to jen ženy umí, když chtějí. Ale to už jsme si na sebe s Vinckem začali zvykat, přesně jsem dokázal odhadnout kdy potřebuje dolít vodu a jak ho šetřit, aby se neuvařil, a on již dokázal odhadnout kdy si o dolití má říct, aby to nebylo někde v zácpě nebo na úzké nepřehledné silnici. Proto jsme se také, po shlédnutí Škoda muzea a depozitu, rozhodli o nemožné. Jet jízdu pravidelnosti a vystoupat na Ještěd!!!

Radost z jízdy Českým Rájem a z toho jak krásně Vincek šlape nám trošku zkazilo jen to, že po odvážném vystoupání Vincka až k vrcholu Ještědu se ztrhla průtrž mračen, a Ještěd jako vysílač zmizel v mlze. Holt tak jindy, už bychom toho chtěli fakt moc. Vincek byl prostě hrdinou dne, nejen že vše zvládl, ale ani jednou se s pravidelným doléváním vody neuvařil a dokonce s radostí předjížděl vozy, které během jizdy potřebovali doladit i svou krásnější šedou kolegyni, která svého majitele velmi zlobila, strčil do kapsy.

550 – 800km Jičín – Brno

Už snad není co dodat. To, že Vincek ráno nenastartoval a museli jsme ho roztláčet už vůbec nikoho nevyvedlo z míry. Po dvou km škubání, to už každý věděl, že to rozchodí a dolévání vody se stalo milými přestávkami v cestě, v Brně jsme byli dřív než bys řekl Toncek…

A na závěr jen dodat, bylo to krásné, ale bylo toho dost, neuvěřitelné zážitky s Vinckem jen tak z paměti nevymizí, ale víckrát nechcuk…. jó simka je simka, kdo ji jednou poznal nechce jinak… A jednu nezodpověditelnou otázku… Věřil Toncek, že to Vincek ujede nebo nás jen zkoušel??? Ale v každém případě: Vincek to neřekne… Tonckovi to nikdo neuvěří…

dauphine rose

Sraz proběhl u Škoda Auto muzea s tradiční návštěvou jak muzea tak i depozitu. I zde je pokaždé něco nového k vidění. Tentokrát i před muzeem.

Na akci s námi letos poprvé spolupracoval také p. M. Bumba z Liberce a hned to bylo znát. Perfektně připravený itinerář zavedl posádky do krásných koutů kraje. Kdo chtěl, mohl odbočit z trasy a vyjet na Ještěd. Největší zážitek odtud má posádka nejstaršího vozidla soutěže, kterou na vrcholu hory zastihla prudká bouře.

Cíl první etapy byl, jak jinak, v prostorách pivovaru Konrad, ve které je i automuzeum. Došlo i na slibované překvapení – prototyp vozu Škoda se vzduchem chlazeným motorem. V jehož útrobách se našla i jedna zapomenutá plechovka od oleje.

Pan Roman Davídek z AMK Jičín, tvůrce trasy druhé etapy, předvedl, proč má soutěž Veteránem Českým rájem tak vysoký kredit. Naše posádky musely bojovat s trasou a některé i s nepřízní počasí, když je na cestě zastihla průtrž mračen. A když se třeba zrovna nacházíte na vrcholu Ještědu, tak si jízdu, resp. sjezd! dolů dvakrát či vícekrát rozmyslíte. A přesně to posádky udělaly a do cíle sice dorazily s větším, či menším zpožděním, ale zato bezpečně.

A po příjezdu do cíle a k poslednímu, koneckonců vcelku náročnému vědomostnímu testu, přistoupili velmi zodpovědně, přes všechny předchozí trable. V programu akce naprosto jasně stojí, že:

… Soutěžící ukončí svoji soutěžní jízdu odevzdáním jízdní dokumentace a absolvováním vědomostního testu nejpozději do 19 hodin…

Důslední pořadatelé by se toho pravděpodobně měli zásadně držet, že ano? Avšak právě z tohoto titulu špatného počasí, se pořadatelé rozhodli pro prodloužení lhůty, aby i těm, které tohle postihlo, poskytli stejné šance jako ostatním. Kupodivu se ale našlo i pár jedinců, kteří tento fakt nevítali zrovna nadšeně. Hmm.. co dodat? Asi jen že.. ONI na Ještědu nebyli…

Nicméně, předávání cen a vyhlašování vítězů proběhlo ve velice sportovní a kamarádské atmosféře ve stylu „úsměvy od ucha k uchu“ a komentáři to jen hýřilo. Ač od rána přítomen a povolán k různým dalším akcím, dokonce i pan Ing. Holšán, zástupce Hasičské vzájemné pojišťovny a.s., jednoho z hlavních sponzorů CCK akcí, tuto prodlevu respektoval jako nepředvídatelnou! A s úsměvem spolupředával ceny vítězům. Děkujeme a velice si toho vážíme!

Vyhlášení pořadí účastníků

V letošním ročníku byly vypsány čtyři soutěžní kategorie. Cena tiskárny OL-print nemohla být bohužel udělena.

Cena Škoda auto muzea

Na prvních třech místech se umístili soutěžící, kteří dosáhli nečekaně vysokého počtu bodů a prokázali skutečně mimořádné znalosti.

1. M.Trhlík 25 b. (tj.plný počet!)
2. T.Loukota 23 b.
3. J.Kubíček 21 b.

Pohár Hasičské vzájemné pojišťovny

1. M.Barborka
2. T.Kostrba
3. M.Trhlík
4. P.Kůrka
5. J.Kačerovský
6. O.Láska
7. M.Hlávka
8. P.Růžička
9. T.Loukota
10. Č.Hurych

Pohár primátora města Mladá Boleslav

1. M.Trhlík
2. M.Barborka
3. T.Loukota
4. T.Kostrba
5. J.Kačerovský
6. O.Láska
7. P.Kůrka
8. P.Růžička
9. Č.Hurych
10. M.Hlávka
11. P.Studničný
12. R.Zahejský
13. M.Probošt
14. M.Rajman
15. J.Hanuš

Poděkování sponzorům

• Hasičská vzájemná pojišťovna
• Město Mladá Boleslav zastoupené primátorem Ing. Svatoplukem Kvaizarem
• Tiskárna OL print

Poděkování si zaslouží průvodkyně Škoda auto muzea, která projevily velké pochopení pro badatelské potřeby, nehleděly na čas a zpřístupnily badatelům i útroby vystavených vozidel.

Závěr

Nakonec, také tradičně, zvítězil každý, kdo se zúčastnil a jedna z nejoblíbenějších částí programu – oldiesparty, která následovala po vyhlášení výsledků, skončila v neděli… ehm… ve tři ráno… Co dodat? Snad jen, že věříme, že tento ročník CŠW opět zaznamenal změny k lepšímu a už teď se těšíme na ročník příští.

Organizační vébor CCK Brno

Perfektně připravený itinerář, včetně testů a originálních soutěžních úkolů má na svědomí pan Roman Davídek z místního VCC. Ještě jednou děkujeme!!! Díky vstřícnosti vedení Škoda auto muzea přinesl letošní ročník i několik pozitivních změn v organizaci návštěvy Škoda auto muzea i depozitáře. Fotografování i filmování bylo povoleno ve všech prostorách a vedení muzea věnovalo i věcné ceny pro vítěze.

Vyhlášení výsledků a předání věcných cen proběhlo v 19:00 v ATC Rumcajs. Ceny předával ing. J. Holšán, zástupce hlavního sponzora, kterým byla Hasičská vzájemná pojišťovna.

Kdo zná akce pořádané CCK, toho neudivuje, že diplomem za první místo a věcnou cenou bylo oceněno rovných dvacet posádek. Po vyhlášení vítězů a předání cen byla pro zájemce připravena malá oldiesparty. Více než 200 dobových písní v originálním balení vytvořilo pohodovou atmosféru, umocněnou promítáním diapozitivů s dobovou tématikou.

Statistický souhrn

• Do soutěže se přihlásilo a bylo hodnoceno 29 posádek.
• Ostatní se akce účastnili mimo soutěž.
• Registrační poplatek letos činil rovných 200,.Kč,-

Poděkování sponzorům

• Hasičská vzájemná pojišťovna
• Maxprogress
• Architekti 53
• Valenta – Renovace a servis veteránů
• Cayamultimedia

Organizační vébor CCK Brno