Termín : Od 03.06 – 05.06.2016

Že i letos pojedeme na letní sraz německého ladaklubu Lada-Welt, bylo jasné již od jara. Volného času sice mnoho nebylo, ale tuhle akci jsme si přeci jen nechtěli nechat ujít. Zvláště ne po několikeré předchozí účasti, kdy jsme zatím nikdy nebyli zklamáni. V pořadí desáté setkání se konalo, letos již potřetí, v autokempu nedaleko Jeny. Kemp samotný je takovou vzpomínkou na časy minulé, takže trochu retro, ale je zde prakticky vše, co člověk potřebuje a funguje to. Včetně přírodního koupaliště pro vodomily a s pláží FKK pro příznivce naturismu.

V průběhu času projevili předběžný zájem o účast čtyři další přátelé a známí z našeho klubu, či z akcí jím pořádaných. Jako dosud každým rokem, i letos připadl termín konání srazu na přelom července a srpna, resp. první srpnový víkend. Dny ubíhaly jak voda, a najednou jsme měli týden před plánovaným odjezdem před sebou schůzku, kde jsme s účastníky domluvili detaily k cestě. Ve výsledku zůstaly ve hře tři vozy z Brna – Ronyho 2101, Danova 2102 a naše lahvová Žanda 2102, plus Viktorova 2103 v barvách VB z Prahy. Jako spolucestující se k nám připojili ještě Lucinka a Pavel, taktéž z Brna, takže ve výsledku nás bylo, narozdíl od loňska, pěkných osm lidí.

Pátek 31. července – odjezd

Cestu jsme zahájili od čerpací stanice v Brně-Bohunicích lehce před sedmou ráno. Příjemná teplota ca.20°C se sice brzy změnila na již delší dobu panující vedro, ale kilometry i na nechvalně známé D1 ubývaly docela rychle. V Praze se k nám připojili Viktor s Jirkou a nabrali jsme směr na D7 Chomutov – Hora Sv.Šebestiána – Chemnitz – a po německé A4 do Jeny. Tak zněl plán, zahrnující navíc fotografování u pomníku Karla Marxe v Chemnitz (bývalý Karl-Marx-Stadt a ještě předtím zase Chemnitz) Město nese název podle stejnojmenné řeky, na níž leží. A itinerář obsahoval také starobylé městečko Altenburg. Plán je plán, a skutečnost nebývá vždy stejná.

Intermezzo s hardy spojkou

Dosavadní pohodu na české D7 narušil od před námi jedoucí Ronyho červené nulajedničky odlétnuvší černý předmět, poskakující nejprve nebezpečně před čelem naší Žandy, aby pak těsně před námi změnil směr kamsi do příkopu. Že to nebude jen tak, potvrdila vzápětí brzdová světla na 2101. Tím započala naše menší anabáze s opravou roztržené hardy spojky, při které jsme získali doslova hrůznou zkušenost se značkovým!!! servisem v Mostě, viz podrobný popis ZDE.

Po nakonec úspěšné svépomocné opravě na parkovišti před servisem, kdy naše fotoaparáty vše zaznamenaly, rychle zapakovat a zpátky na trasu sedmičky. Časový skluz nás donutil vzdát se nejen návštěvy Altenburgu, ale dokonce i oběda a tak každý schroustl jen to, co měl ssebou. V Chemnitz jsme jak napotvoru přejeli důležitou odbočku k pomníku Marxe, nicméně už jsme to pak obětovali a najeli na A4 směr Gera. Pochopitelně jinde, než stálo v itineráři, ale nešť. Po dálnici už jízda proběhla bez zádrhelů, a když jsme vjížděli do Jeny, bylo skoro půl osmé večer. Pokročilý čas nám velel jet přímo k bulharské restauraci, kde se konala uvítací večeře.

Naštěstí pořadatelé zvolili pro letošek formu bufetu, m.j. opravdu reprezentačního (teplé i studené pokrmy, dezerty…), takže se na nás ještě i po našem opožděném příchodu dostalo. Dostalo se nám i srdečného přivítání od Jana a Heika za organizátory a od dalších našich známých z dřívějška. Chutná krmě a pití nás definitivně přivedly znovu do dobré pohody, a teprve s nastupujícím večerním chladem jsme všichni přešli do blízkého kempu. Zabydleli jsme se v jednoduchých chatkách – s Viktorem jsem vyměnil ubytování za našeho známého Huberta. To je chatka, kde jsme bydleli už vloni. Poté jsme se připojili k volné zábavě na prostranství před chatkami, vyzdobeném transparenty německého ladaklubu a nějakými dobovými artefakty včetně samotných lad. Nicméně program sobotního dne začínal poměrně časně, takže se šlo spát v rozumnou hodinu.

Sobota 1.8. – Treffen in den Feengrotten

Zvuk budíku nás nemilosrdně vytrhl ze spánku, rychle připravit a fofrem na snídani, neboť plánovaný krátký brífing před jízdou a odjezd byly naplánovány na osmou hodinu ranní. Postíhali jsme, a kolona asi třiceti lad téměř všech typů a modelů se vydala na cestu za aktivní asistence Viktorova vozu VB, jedoucího přidrzle s odhaleným majákem.

První zastávka se konala u keksárny (ne koksárny, není to překlep!) firmy Griesson v Kahle. Pamětníkům možná více napoví druhá část názvu firmy – de Beukelaer. Ano, výrobce klasických keksových rolí s panáčkem, prodávaných coby princky léta páně v síti československých prodejen Tuzexu. Na exkurzi ve výrobě jsme sice nebyli, zato firemní prodejna byla opravdu reprezentativní. Různých výrobků tu bylo na tuny, a u žádného druhu nechyběla nad pultem průhledná kupolka s hromádkou na volné ochutnání. Tož jsme rozpustile ochutnávali a radost, ba posléze i legraci z toho měli. Ovšem záhy se ukázalo, že všechno ani zdaleka ochutnat jedinec nezvládne a přišla rezignace.

Zatímco někteří z Němců dokázali navršit hezké hromádky i ve dvou košících, my byli poněkud skromnější a zakoupili jsme vzpomínkové retro balení keksrole a něco k tomu. Ceny byly vskutku víc, než příznivé, a to i po jinak raději nepoužívanému přepočtu na koruny. Poté, co většina z účastníků si pořídila něco domů (za pokladnami byly narovnané štosy připravených kartonů všech velikostí) se po krátké pauze na firemním parkovišti pokračovalo v cestě.

Cestou jsme učinili ještě jednu zastávku, kde kolona obsadila celé jedno parkoviště podél silnice, a poté jsme se vydali místními silničkami do dědinky Langenschade s asi 120 obyvateli a takovou taky retro východoněmeckou hospodou Zum Eichberg. Byla v trochu unaveném venkovském stylu, jaký člověk pamatuje ještě z dob DDR. I jídlo bylo stylové, duryňské klößchen (něco mezi knedlíkem a nokem, no spíš asi ten nok) a čtvero masa na výběr k tomu. Sice jsme byli, čert ví proč, objednáni jako poslední, byť jsme seděli uprostřed sálu. Ale asi to mělo nějaký tajný systém, neboť jsme byli také jako poslední i zkasírováni. Až na to dlouhé čekání (v hospodě byl na celkem asi 50 lidí jen kuchař-šéf a jedna servírka!) to celkem šlo, byť i ty klőßchen už jsme kdysi jedli lepší. Ale zato jsme si u stolu s Ronym, Danem, Luckou a Pavlem dobře poplkali.

Čekající Jan a jeho černá Samara-cabrio nás pak dovedli do cíle hlavního programu dne – k jeskyním víl – Feengrotten u Saalfeldu . Poté, co jsme vyfasovali ochranné hnědé peleríny, zavedl nás průvodce do podzemí. Byl to vlastně prastarý uhelný důl, prý se zde těžilo, tedy spíš kutalo, už od 15. století. Uhlí bylo za předchozích geologických období pod mořem, a tudíž obsahuje velké množství různých minerálních solí. Toho se využívalo i k léčebným účelům (donedávna stáčená druhá nejsilnější minerální voda v Evropě), či k léčebným pobytům v jeskyních s extrémně čistým vzduchem s obsahem solí (na diagnózu astma – to funguje naštěstí dodnes).

Uzoučké a místy i hodně nízké a dlouhé chodby propojovaly jednotlivé jeskyně, kde soli a krápníky vytvářely po nasvícení krásné prostory s jezery pitné minerální vody. Odtud prý pochází i název jeskyní, když v chabém světle kahanů si krápníky, barevné krystaly a stíny tehdejší horníci zaměnili za vílu. V jednom velkém sálu jsme uviděli i zlatý hřeb této prohlídky – velké množství nejrůznějších krápníků a krystalů, jež byly postupně nasvěcovány za podmanivého hudebního doprovodu slavné Enyi. Opravdu neuvěřitelně úchvatná podívaná.

Po návštěvě sousedního Grottonea s nálezy a některými dochovanými útvary z jeskyní jsme se, nyní už po několika částech, vydali všichni na cestu ke kempu, kam naše část po poněkud fádní a pomalé jízdě s podivným zakufrováním dorazila jako poslední. Navíc naší Žandě z toho všeho začal ošklivě vrzat spodní kulový čep. Mnoho času na osvěžení koupelí po dojezdu nezbylo – na plácku před chatkami se totiž záhy objevily lodny s teplým jídlem, pečivo, soudky německého piva a různé propriety a doplňky k tomu. Tak rychle připravit kempinkovou výbavu – židličky a stolky a s chutí se jde na to. Pohoštění bylo stejné jako před rokem – duryňská specialita Mutzbraten, zelí a chléb, případně dochuceno hořčicí. Vynikající, opět v množství víc, než dostačujícím, takže každý mohl ukojit svůj hlad podle vlastní chuti a potřeby. I erární pivo v soudcích bylo! Byť někteří z nás, coby echt česká výprava, upřednostnili zlatavý mok z dovezených zásob. Po jídle jsme ze všech dostupných stolků vytvořili jakousi pseudotabuli a zábava pokračovala do pozdních nočních hodin. Ovšem až do konce to absolvovalo jen tvrdé jádro ladistů bez rozdílu národnosti, dopováno různými alkoholickými nápoji české, ruské i německé provenience. Korunoval to ale náš kamarád Martin z Potsdamu, jehož orientální anýzovka Raki od Turka z Berlína měla opravdu drtivou sílu.

Neděle 2.8. -Eisenach a Wartburg

Do horkého, slunečného rána jsme se probudili i v tento den. Někteří trochu unaveni po včerejším nočním flámu, ale jak čas běžel, všichni se zase dostali do normálu a celá společnost se postupně chystala na odjezd. Po snídani přišlo nezbytné loučení se známými – a těšení se na setkání někde příště. Čtyři české lady nakonec v kempu osiřely. Jako cíl byl pro tento den vyhlášen Eisenach. Zvolili jsme ekonomickou variantu tří vozidel. Trasa sice i s návratem obnášela necelých 250 km, ale přesto… Cestou po dálnici A4 se v podstatě nic výjimečného nepřihodilo. Potkali jsme se jen se starším wartburgem 353, s jehož osádkou jsme se srdečně pozdravili, a potom Danova 2102 sežrala izolátor svíčky, což se po krátkém nepříjemném zvuku projevilo ztrátou výkonu motoru. Na nejbližším sjezdu z autobáhnu byla příslušná svíčka odhalena, vymontována a vyměněna. Inu, tak to je, když někdo chce to nejlepší a koupí si ty nejdražší možné svíčky, že Dane? Plyne z toho ponaučení, že svíčky značky Beru rozhodně neberu. Naštěstí se motor po nastartování tvářil, jako že nic, a tak jsme pokračovali v cestě až k muzeu (nejen) wartburgů v areálu bývalého podniku AWE (Automobil-Werk Eisenach), dříve EMW a ještě dříve BMW, viz naše druhá reportáž ZDE.

Po prohlídce muzea jsme pokračovali k nedalekému hradu Wartburg, jenž dal vozům z Eisenachu jméno a zdálky se tyčí nad krajinou i městem. Navzdory docela obtížnému horku jsme prochodili celé prostranství hradu. S ohledem na pokročilou 17. hodinu už totiž prohlídka interiérů nepřipadala v úvahu. Wartburg (stejně, jako jeho čtyřkolový jmenovec) byl ve světle k západu se klonícího slunce hodně fotogenický, i když některé záběry by bývaly chtěly asi světlo jiné. Z časových důvodů jsme také jen z dálky vyfotili dobře z hradu viditelný památník buršáctví Burschenschaftsdenkmal. Na parkovišti pod hradem jsme ještě byli uloveni dvěma mladíky v trabantu, a pak jsme již sjeli dolů do centra města. Kupodivu parkování nebylo nějak obtížné a tak jsme volný podvečerní čas věnovali pohodlné obchůzce ulicemi a uličkami s příjemnou atmosférou. Pochopitelně jsme nemohli minout ani proslulý nejužší dům v Eisenachu.

Trochu již znaveni, využili jsme řecké restaurace a její venkovní zahrádky k malému občerstvení, zatímco Albert se jen s malou nadějí vydal pro své polaroidy, které nedopatřením zanechal na ulici při focení u vjezdu do bývalé automobilky. Našel je – byly tam! Zbývala už jen zpáteční cesta po dálnici, z části využitá některými řidiči k otestování výkonu jejich vozů. K tomu jen tolik, že auta i osádky to přežily ve zdraví…. Den se nám vydařil a na jeho závěr jsme vyhlásili akci grilování, při níž jsme společně poseděli, popovídali, pojedli a popili z vlastních zásob.

Pondělí 3.8. – Messestadt Leipzig

Nastal den, kdy se část naší výpravy musela bohužel rozloučit a nastoupit zpáteční cestu domů. Škoda… S ohledem na tuto skutečnost se dobře hodila naplánovaná návštěva nepříliš vzdáleného Lipska. Před odjezdem jsme u naší Žandy trochu pomohli spodnímu kuláči promazáním silikonovým olejem do manžety, což poněkud vylepšilo stav a hlavně zmizely na pohodu nepříjemně působící zvukové efekty ze soboty. Při průjezdu Jenou jsme pak udělali malý průzkum v prodejně a servisu Lady, kde jsme víceméně jen tak kdyby náhodou poptávali spodní kulový čep. Zázrak se nekonal, zato ten dobrý muž v modrém plášti utrpěl šok, když na dvoře spatřil čtyři staré lady a do prodejny se nahrnuli i ostatní řidiči. Co je to…? Nene, na starou řadu nic…, a ostatní vše prý objednávají kdesi v Holandsku. Tož danke schön, jungs, to je snad ještě horší než u nás!

V Lipsku jsme měli (původně na úterý) naplánovanou návštěvu Panometru Asisi – historického plynojemu, nyní z jedné části sloužící jako divadlo pod širým nebem, z druhé pak obří panoramatické výtvarné dílo pana Asisiho, navozující atmosféru Lipska roku 1813 (z doby bitvy u Lipska). Panometr jsme bez hledání lehce našli, zato dveře nám zůstaly bohužel zavřené, neb bylo pondělí. Škoda, po naší dřívější návštěvě podobného Panometru v Drážďanech bychom byli rádi podobný zážitek dopřáli i ostatním členům výpravy. Tak jsme, opět v poledním vedru, trochu zvenku pofotili. My obyčejní smrtelníci na digitály či dokonce mobily. Leč v našem autě ležel stativ, a tak došlo i na profi focení na klasický filmový materiál(!) Přípravy a aranžování všech čtyř aut k obrazu, odpovídajícímu představám fotografa, zjevně vyburcovaly údajného vlastníka objektu i pozemku k ráznému zákroku proti vetřelcům. Ten člověk se zjevně domníval, že jde o nějaké profi focení pro komerční účely, což se mi posléze podařilo rozdurděnému mladému muži, přes původně hrozící konflikt, vymluvit. Tak nevím, jestli náš dvorní fotograf a naše skupinka působili tak profesionálně…..

Ale podařilo se, a o kousek dál již na nás čekal památník Bitvy národů u Lipska (1813) – obří Völkerschlachtdenkmal. Tato mohutná pyramidoidní stavba ve starogermánském duchu je vůbec největším německým národním památníkem, postaveným na věčnou paměť rozhodující bitvy napoleonských válek. Parkoviště pod, resp. před ním bylo naštěstí poměrně málo obsazené, takže nám nedělalo problém, umístit všechna čtyři auta vedle sebe s památníkem na pozadí pro focení. Mezi ostatními návštěvníky budila čtveřice žigulíků značnou pozornost, takže na udělání fotky jsme byli někdy až druzí či třetí v pořadí. Obejít vodní nádrž See der Tränen (Jezero slz) stinnou alejí se zajímavými pohledy na památník nebylo příliš náročné a za výstup nahoru až do síně slávy jsme byli odměněni dalekým výhledem, příjemným chládkem uvnitř a nabízejícími se objekty k nafocení, včetně větší části naší výpravy.

V přední části areálu památníku probíhaly nějaké stavební práce a v průběhu návratu k našim vozům jsem uviděl člověka v montérkách. Takových tam sice bylo víc, ale tenhle je měl čisté – a to musel být náš člověk! Byl! Slovo dalo slovo, ve výsledku jsme dostali svolení ke vjezdu až těsně před hranu nádrže. No kdo by toho nevyužil?!? A tak, těsně před rozjezdem skupiny domů, mohla čtveřice naleštěných lad zapózovat našim fotoaparátům, a dokonce i mnohým z poblíž se nacházejících turistů. Takový snímek opravdu každý z výletu domů nepřiveze!

Pak jsme se rozloučili se dvěma posádkami, které nabraly kurs Drážďany – Praha – Brno a umístili zbývající dva stroje do stinné aleje vedoucí k bývalému výstavišti. Následně jsme zjistili, že ze slavného Lipského výstaviště již téměř nic nezbylo. Prakticky všechny budovy byly strženy. Poté jsme se odebrali na občerstvení na okraji parku. Ano, odebrali, ale ještě před tím něco povědomě zahrčelo a za námi zaparkoval Trabant. Sympatický týpek se hned dal s námi do řeči a tak jsme se m.j. dozvěděli, že jsme vlastně od hranice města v zelené ekozóně. Tento varovný fakt byl ovšem následně oslaben tím, že on sám placku na trabíkovi neměl, byť tam denně dojížděl z Altenburgu. Prý má místní policie jiné starosti, m.j. vysokou kriminalitu přistěhovalců, demonstrace proti nim, ba přímo útoky proti policii samé….Krásný výsledek multi-kulti politiky lumpů a nekompetentní státní reprezentace ve slavné EU. Nejen té německé, pochopitelně. Byvše občerstveni, prošli jsme si poté město za podvečerního sluníčka.

Mixáž architektury staré, z dob národního i reálného socialismu a té ultramoderní vypadala místy dokonce až zajímavě, nicméně město jako celek, alespoň na mne, ani po 43 létech od mé první návštěvy zde, nezapůsobilo nějakým výrazným, jednotícím dojmem, a to přes rozsáhlou pěší zónu s množstvím vyšperkovaných obchodů, restaurací, turistů a snad i místních. Na náměstí okolo Nikolaikirche (kostel sv.Mikuláše) jsme byli svědky rojení německé Polizei, včetně jednotek podle značek aut zjevně až z Drážďan. Původně jsme se bláhově domnívali, že půjde o nějakou asistenci ke kulturní akci, alespoň dle hrající hudební skupiny soudě. Poté jsme se ale dozvěděli, že jde o zásah vůči demonstraci Pegidy proti magory z EU podporovanému přistěhovalectví a všem nezúčastněným (vč. nás) bylo policií důrazně doporučeno, aby se vzdálili. Asi to v rámci ochrany lidských práv a svobod občanů a demokracie nebylo úplně v rukavičkách, ale to už jsme byli na cestě k autům a zpět do kempu. Z Lipska jsme se po téměř prázdných čtyřproudovkách dostali rychle na dálnici A38, resp. poté A9 na jih. Po příjezdu do kempu následovala ještě malá grilovačka ve čtyřech a šli jsme spát, abychom využili poslední noc pod střechou našich chatiček.

Úterý 4.8. – konečně Altenburg!

Po snídani se balilo a brzy jsme i opustili pohostinství kempu. Na rozpálené dálnici jsme sice nakrátko nabrali kurs Dresden, ale už předtím jsme se rozhodli vynahradit si v den příjezdu (a už i loni) ušlý Altenburg – starobylé to městečko nejen karetních her. Nikoliv heren, abychom si rozuměli! Po opuštění A4 se cesta do Altenburgu trochu táhla, ale nakonec jsme přeci jen zaparkovali u tamního zámku. Když jsme se zorientovali, došli jsme nakonec až k němu. Park, k němuž jsme přijeli, ležel totiž výš, než zámek samotný, a tak jen kousek věže vyčníval mezi hustými keři a stromy. Napřed jsme vše prošli pěšky, ale když jsem v pokladně zámeckého muzea karet udyndal mladou slečnu, získali jsme souhlas ke vjezdu až na hlavní nádvoří! Takže následující nejméně půlhodina padla na fotografické orgie.

Teprve poté jsme se přesunuli dolů do centra města a šikovně zaparkovali obě lady ve stínu. Táhli jsme se zvolna žhavými uličkami Altenburgu, vyfotili m.j. Skatbrunnen (kašna věnovaná populární německé karetní hře skat) a St.Bartholomäikirche (kostel sv.Bartoloměje), když tu jsme před sebou spatřili … Trabanta ze včerejšího Lipska. Tomu se tedy říká náhoda! Tak jsme pokonferovali a výhodou pro ostatní bylo, že hoch mluvil trochu česky. (!) Už po rozloučení jsem ještě stihl zvěčnit majitele s jeho nesmrtelným kafemlejnkem. Jazyky se nám již opavdu lepily na patro, a tak jsme vzali zavděk příjemnou zahrádkou na hlavním náměstí (Markt) a objednali nějaké to jídlo, ale hlavně tolik potřebné pití! Posezení před pompézní radnicí s výhledem na krásný portál Brüderkirche tam bylo příjemné, ale když údery věžních hodin nakonec nesmlouvavě oznámily 17:00, byl to, s ohledem na skoro 500 zbývajících kilometrů cesty domů, jednoznačně signál k odchodu.

Samotné historické městečko, jehož symbolem jsou dvě věže Die roten Spitzen, vykazovalo mnoho opuštěných domů, což odpovídá informaci našeho trabantisty o velkém úbytku obyvatelstva z původních více, než 60 tisíc na současných asi jen 25 tisíc duší. Vraceli jsme se k parkovišti, vyšli za roh a za našimi auty stál … zase ten Trabant! Což tedy ve výsledku znamenalo další, byť docela zábavné zdržení. Ještě jsme se pak chvilku s auty motali v jednosměrkách, než jsme objevili správný výjezd z města. Poté jsme za Meerane najeli na nám již známou dálnici A4 směrem k Drážďanům. Před sjezdem na Chemnitz jsme se rozloučili s osádkou vébácké 2103 a pak již sami pokračovali přes Drážďany a bermudský trojúhelník s hodně mizerným značením po sjezdu ze (snad ne trvale) nedokončené české dálnice D8 u Řehlovic až do Prahy. Poslední zastávku jsme učinili již v noci na D1 v motelu Poddubí, neb v nás ukrutně hlodal hlad a žízeň, nicméně už po půlnoci jsme zdárně zaparkovali naši poctivě šlapající Žandu u domu.

Závěrem

Průměrnou spotřebu benzínu a další technické detaily jsem tentokrát nezaznamenával. Celková trasa měřila 1.711 km (pro Žandu 1.471km), z toho větší část po dálnicích, kde jsme drželi trvalou cestovní rychlost mezi 110-140 km/h. Tankovali jsme dvakrát v CZ, a dvakrát v DE, vždy Natural či německý ekvivalent 95 oct. Naše třetí tankování na D1 při návratu bylo už jen pro klid duše, neboť na německý benzín bychom s jistotou do Brna dojeli. Až na závady, popsané v textu, jsme zůstali ušetřeni technických komplikací a poruch, za což naše stroje, zčásti už po čtyřicítce let věku, jistě zasluhují uznání. Zvláště v letošním dlouhém období extrémních letních veder.

Program srazu Lada-Welt se obecně líbil, konverzace probíhala v němčině, češtině a ruštině (pořadí odpovídá frekvenci). Naše česká výprava se v osmi lidech nemusela cítit příliš izolovaně, nehledě na to, že jeden z hlavních organizátorů srazu hovoří docela pěkně česky, a že i moje maličkost ráda s tlumočením, kde bylo potřeba, vypomohla. Program zahrnoval i dvě večeře plus vstup do jeskyní. V rámci víceletých kontaktů mezi LADAklubem CS a Lada-Welt (Lada Club Deutschland) mohly, díky vstřícnosti německé strany, všechny české posádky navíc využít příjemnou slevu na účastnickém poplatku. Což nás vede k oprávněné úvaze o reciprocitě a vzájemném uznávání členství. Také samotná německá účast byla letos větší, než obvykle a jedním z překvapení byla i přítomnost prodejců vozů zn. VAZ/Lada. Protože se účastnili celého programu, mohli zájemci o svezení kdykoliv využít nabídky a zakočírovat si novou Kalinu nebo Largus. Nepopiratelnou přidanou hodnotou, či pověstnou třešničkou na dortu pro všechny české účastníky, byl prodloužený pobyt po srazu s (doufám) zajímavým programem a pěknými společnými zážitky z cesty i navštívených míst. Jak se nakonec ukázalo, jeden-dva dny navíc by, s ohledem na vzdálenost cíle, určitě neškodily. Snad tedy příště…

PS: Po příjezdu domů na nás v mailové schránce čekalo překvapení – fotka z Lipska od altenburgského trabantisty Daniela, kde si našich aut u památníku všiml a spolu s nimi zvěčnil i své vozidlo. Potěšilo to a za fotku děkujeme.

Jacek
foto: autor, Albert, Dan a Daniel

Fotogalerie

[See image gallery at www.cck-brno.com]

Ze samotného rozsáhlého areálu původního výrobního gigantu dnes již mnoho nezbylo. Jedna asi třípodlažní hala, téměř již zrekonstruovaná, slouží jako muzeum. Druhá budova je před likvidací (či možná opravou???, to se zatím ještě neví), třetí je malá zrestaurovaná budova Vereinu (spolku) wartburgářů a poslední je vstupní objekt na vjezdu s logem AWE.

Na parkovišti, naštěstí stíněném výstavní halou (díky Bohu za to, sluníčko zas dělalo divy a my se pekli při nyní standardních 35°C ve stínu) jsme při příjezdu potkali dvojici wartburgů – volkspolicejní W353S a klasiku W311. Jejich osádky ovšem nejevily zájem o kontakt, takže jsme si jen nafotili jejich ne tak ignorantsky se tvářící warťany a odebrali se do muzea.

Už první dojem byl docela příznivý a expozice se nakonec ukázala jako hodně zajímavá. Vystavené exponáty zahrnují téměř (ale ne úplně!) všechny vyráběné a vyvíjené modely, včetně předválečných BMW, leteckého hvězdicového čtrnáctiválce z války v nálezovém stavu, renovovaného bojového BMW R75 se sajdou a těsně poválečných vozů BMW/EMW, stavěných tehdy pro okupační správu a vojska jedné z vítězných mocností – SSSR. Přejmenování si po vzniku NDR vynutily právní kroky bavorské automobilky.

Součástí expozice byla i řada krásných motocyklů MZ, Simson, AWO a Jawa. Jedna z nich dostala Ronyho doslova na kolena. Nechyběl ale ani první poválečný výrobek – čtyřkolka, malý dřevěný vozík, tak na přepravu vlastních svršků a pár drobností. Takhle končí války … a po té příští už tady možná nebude ani ten vozíček…

Kromě nám i z českých silnic známých provedení W311 a novějšího 353 (včetně poslední verze S s licenčním motorem VW 1,3 l pod kapotou) bylo k vidění rovněž několik prototypů, z nichž některé by bývaly mohly východoněmeckou automobilovou produkci posunout o notný kus vpřed. Bohužel na dokončení vývoje a spuštění výroby chyběly v tehdejším hospodářství peníze. Inu, ne, že by v dnešním neplánovaném tržním hospodářství nechyběly, že… Wartburg v provedení pro Volksarmee (lidovou armádu bývalé NDR) je pro nás neokoukaný, podobně také faceliftovaná sportovně laděná úprava i353 od (západo)německé firmy Irmscher docela zaujala. Trochu líto přišlo při pohledu na prototypy, kde především renaultovsky střižený W610 se nám na první pohled docela hodně líbil.

Expozice končila stavebnicí Opela v rozsypu, v sousední části haly pak první vyrobenou Astrou F a dalšími vozy z produkce Opelu, pochopitelně běžící již v novém závodě v Eisenachu. Lze se těšit na rozšíření výstavních prostor (a zřejmě i doplnění exponátů) po dokončení rekonstrukce části druhého podlaží haly. Velmi pěkně byl zpracován model celého původního výrobního podniku, vč. jeho blízkého okolí. Na něm se modeláři opravdu vyřádili.

Velmi pozitivně jsme hodnotili opravdu vstřícný přístup dámy v recepci haly, která, sama bývalá zaměstnankyně AWE, neváhala kvůli některým našim všetečným dotazům (např. k vystavenému katalytickému topení, historii, současnému stavu i plánům do budoucna) žhavit vlastní mobil. Poděkovali jsme, pokoupili pár drobností a při odjezdu pořídili ještě několik společných fotografií z tohoto, tak trochu smutného místa. Pokračovali jsme poté k nedalekému hradu Wartburg, jenž dal vozům z Eisenachu jméno a zdálky se tyčí nad krajinou i městem.

Jacek
foto: autor, Albert a Dan

Fotogalerie

[See image gallery at www.cck-brno.com]

Zatímco se tříbila potenciální účast na setkání, nazvaném v rakouském originálu Ost-Mobile-Meeting-Waldviertel, týdny běžely a nakonec se ukázalo, že návštěvu bude nutno časově zkrátit. Takže z původně mnou plánované třídenní návštěvy zůstalo jen torzo – jednodenní účast. Panovalo krátké období veder, nicméně podezřelá aktuální předpověď počasí nabízela možný výskyt silných lokálních bouří s přívalovými dešti a kroupami. Tudíž jsem neměl valné chuti vytáhnout z bezpečí garáže svoji lahvovou Žandu. Pro neznalé – není to žádná nová značka pěnivého lahváče, ale lahvově zelený kombík VAZ 2102 r.v.1974. Proto padlo na poslední chvíli rozhodnutí, uskutečnit návštěvu Rakouska s popřevratově policejní červenou nulapětkou v plné parádě. S naleštěným VAZem jsme vyrazili z Brna v sobotu ráno, tedy v den hlavního programu setkání, abychom se do cíle dostali během dopoledne. To teplota vzduchu ještě zůstávala téměř v přijatelných mezích. Cesta přívětivým vinařským krajem po obecně velmi dobrých silnicích přes Pohořelice, Znojmo, Hnánice a Retz uběhla rychle, nalézt místo srazu u muzea motocyklů nebyl problém a tak jsme se, s již nainstalovanou dobovou diskotékou na střeše a polepy Diplomatic Security bývalé Československé federální policie z r.1992 objevili v cíli cesty. Přestože do poledního času chybělo ještě hodně, slunce už peklo tak, že i pouhé focení a obchůzka okolo vystavených vozidel byly docela výživnou záležitostí a kdo mohl, ukrýval se raději ve skromném pásu stínu, jenž poskytovala zadní stěna haly motocyklového muzea. Dokonce i pořadatelský stolek u vjezdu zel prázdnotou.

Ohrazená louka s asi desítkou stanů kempujících z předešlého dne byla tak zpola zaplněna auty a motocykly našinci důvěrně známých značek od trabantů přes škodovky, lady, moskviče až po dvě stále elegantní šestsettrojky z Brna a dvě volhy. Jedna ne zcela originální kombi M24 v hasičském provedení (PO) ze Slovenska, a téměř zcela originální béžová carevna M21, s níž dorazil starší manželský pár původních majitelů-důchodců, a to až z Německa!!! Mimochodem – pán se pyšnil tím, že na autě jsou stále ještě originální přední tlumiče!!! Tedy…..funkční, samozřejmě.

Mezi návštěvníky jasně dominovaly vozy a posádky z Čech a Moravy, relativně početnou účast měli Maďaři, jinak Slovensko a Polsko byly zastoupeny slaběji. Počet přítomných vozidel dosti rozšířili zástupci Classic Car Króžku (např. Martin, Roman,..) a známí z LADAklubu CS (Valda, Jirka Proček, Pavel,…), i odjinud, se kterými jsme se na místě rádi přivítali. Dokonce se tu k našemu překvapení objevilo několik pro nás zcela neznámých a hezkých českých lad 2101 a 2103, a oko s potěšením spočinulo i na krásně zrestaurovaném obytném přívěsu Karosa Dingo, taženém pohlednou felícií ze Zlínska. Pravou perlou pak byl krásně zrenovovaný roadster Jawa Minor z padesátých let minulého století, bohužel zcela zastrčený až na dolním okraji areálu.

Mezi motocykly bylo několik nepřehlédnutelných bojových Uralů či Dněprů se sajdami, a hezká „česká klasika“ Velorex. Zato legendární české značky Jawa a ČZ měly spíš jen symbolické zastoupení, byť vojenská jawa 350 s nosítkovým přívěsem pro převoz zraněné figuríny byla raritní ukázkou dobové čs. vojenské techniky. Mám silné podezření, že takovýto transport s hlavou přímo u výfuků motorky a na neodpružených bantamech by sotva přežil zdravý, natož pak nedejbože zraněný voják. Díky Bohu, že nikdo z nás tohle nemusel nikdy okusit v praxi! Směsici asi padesátky vozidel všech kategorií doplňovala řádka sice povětšinou téměř dobových, ale už nikoliv východních aut domorodců, od Morrise Mini přes pár hezkých sporťáků až po trochu opelichanou kachnu 2CV.

Skutečně úctyhodný byl výkon maďarských řidičů maloobsahových motocyklů Simson, Jawy Mustang a několika sovětských mopedů Riga. V porovnání s docela početnou účastí ze zahraničí byli kupodivu domácí Rakušané zjevně minoritou. Ano, vozy východní provenience (a nejen ty vozy!) byly pro vždy tak trochu konzervativně povznesené Rakousko společensky málo přijatelné. I tak ovšem toliko několik trabantů (jeden otevřený v barvách Volksarmee – DDR) , škodovek, dva wartburgy, tuším jeden moskvič, lada a nějaký motocykl se zdá být opravdu velmi, velmi málo na pořádající zemi.

K dispozici účastníkům bylo na dvoře muzea pod přístřeškem se starožitnou vídeňskou tramvají (chtělo se mi napsat echt šalinou, ale kdo by to pak lidem vysvětloval) občerstvení se sice skrovným, ale dostatečným sortimentem pokrmů a nápojů, toalety poskytlo muzeum. Byť byla v místě tři již zmíněná muzea, pořadatelsky se zjevně nepodařilo zorganizovat jejich hromadnou návštěvu. Škoda, mohl být k dispozici nějaký výklad, a hodně z účastníků tím pádem nevidělo vůbec nic. Sice denní hosté za účast neplatili také nic, pak by si ale museli platit nevýhodně tři muzea individuálně. Takže těch zjara navrhovaných 10€ se zahrnutím vstupů a třeba nějakou účastnickou samolepkou by asi bylo i pro příště o hodně lepším řešením.

Hodinu po poledni v podstatě dosud zcela neorganizované pobývání narušil trojjazyčný brífing před odpolední vyjížďkou. Pro tu byl k dispozici rukou vyvedený, ale přehledný a čitelný itinerář s trasami sobotní a nedělní dopolední vyjížďky. Obě byly pojaty nikoliv v koloně, ale zcela individuálně. To znamená, že trasu cca. 100 km (v neděli asi 40 km) si posádky mohly projíždět svým vlastním tempem, s možnými zastávkami cestou dle libosti. Vyčkali jsme rozjezdu účastníků jízdy, a po krátké poradě, s ohledem na obtížné vedro, náš časový plán a hlavně zřetelně již na ocelové obloze blížící se bouřku, jsme zvolili vlastní cíl. Byl jím nedaleký, velmi zachovalý a zajímavě vyhlížející hrad Rosenburg.

Bohužel, jak se dalo čekat, počasí se stále zhoršovalo, a při příjezdu k hradu již v poryvech větru poletovaly první kapky a temnou oblohu křižovaly blesky. Nedalo se nic dělat, spáchali jsme toliko pár rychlých dokumentačních fotek okolo a na hradní zahradě. M.j. i dosti husté zalidnění celého areálu díky tam právě pořádané květinové výstavě nás nakonec odradilo od prohlídky vnitřní části hradu, kterou si tudíž ponecháme v záloze snad pro jinou příležitost. V začínajícím dešti jsme ještě stihli krátkou zastávku pod hradem ve stejnojmenném městečku (pro pamětníky – bydlel zde svého času kontroverzní rakouský prezident Rudolf Kirchschläger) na pár snímků s hradem v pozadí. A pak již následovala cesta zpět domů na Moravu. Kupodivu, cestou jsme bouřce ujeli, ta nás nicméně nakonec stejně dostihla. Ovšem naštěstí až doma, o pár hodin později po našem návratu.

Původně jsem měl představu, že napíši zprávu o druhém ročníku OMMWA s emocionálnějším vyzněním, ale jsem skutečně na rozpacích. Ještě nyní, čtyři dny po návratu, mám docela silný pocit, že, navzdory poměrně početnému mezinárodnímu zastoupení, na srazu bohužel chyběla ta správná „družební“ atmosféra. V žádném případě nechci křivdit pořadatelům, ale snaha postaršího majitele 1.motocyklového muzea přitáhnout do areálu nějakou větší akci, se i přes zjevnou iniciativu a ochotu realizačního týmu obou Karlů (pánové Kuncar a Prochazka) a Jürgena Spleta tak trochu rozplizla. Hlavním mínusem byla podle mě ne zcela dotáhnutá společenská stránka setkání, včetně potřeby intenzívnější komunikace mezi pořadateli a účastníky, i chybějící informace (co, kdy, kde). A to navzdory tomu, že oba Karlové mluvili pěkně česky. Myslím, že na tom, a na převažující české účasti by se dalo docela i stavět. Sebekriticky ovšem přiznávám, že, pokud bychom zůstali alespoň do večerního programu s českou kapelou, byl by možná můj dojem pozitivnější. Přes náš prapůvodní plán návštěvy akce od pátku do neděle, nemohu tedy osobně a kompetentně posoudit průběh akce v sobotu po návratu z jízdy, ani nedělní dopolední program se snídaní a plánovanou druhou vyjížďkou. Netuším ani, kdo všechno ze známých, či kolik lidí vůbec se zdrželo až do večera, případně až do neděle. Jen z informací Valdy jsme zjistili, že se svou ladou 2101 získal pohár pro druhého nejvzdálenějšího účastníka srazu (takže srdečně gratulujeme!), prvními v pořadí byli hoši za řídítky maďarských prskoletů, kteří prý urazili 414 kilometrů! Třetí, předpokládám, by měl logicky být jediný účastník z Německa.

Když jsme se před odjezdem ze Sigmundsherbergu loučili, Valda měl sice údajně namířeno na chlazené pivko do kempu na Bítově, a Jirka přímo domů. Bylo holt vedro, tak to znělo věrohodně. V reálu – jak už to tak bývá – tomu bylo trochu jinak. Lišák Valda se vyjížďky nakonec zúčastnil, díky čemuž jednak pořídil i nějakou fotodokumentaci, ale hlavně večer získal ten hezký pohár, zmíněný výše. Podle ústní informace pořadatelů měla m.j. proběhnout ještě také soutěž o nejhezčí vozidlo, jen jaksi hlasovací lístky nám zůstaly nějak utajeny. Ostatně, ani o výsledku v této disciplíně nemám zprávu. Až dodatečně jsem se nyní také dozvěděl o dopolední návštěvě rakouského ministra justice Wolfganga Brandstettera, milovníka veteránů, a jeho přítele, ruského velvyslance v Rakousku, pana Sergeje Nechajeva. Jelikož pan ministr Brandstetter dobře vládne ruštinou (!), oba si prý u historické sovětské techniky moc hezky popovídali. Tak tohle tedy zase byla naopak pořadatelsky zdařilá pecka – jen kdyby ta komunikace s účastníky trochu nevázla.

Rakouský ministr justice Wolfgang Brandstetter za řídítky Uralu a ruský velvyslanec v Rakousku Sergej Nechajev v sidecaru

Takže v souhrnu – díky organizátorům za dobrý nápad a úsilí, nicméně asi by si tahle akce zasloužila ještě trochu dotáhnout, stylově porakouštit a programově zatraktivnit. Třeba i ta ministerská návštěva a přítomnost ruského velvyslance mohla být nevšedním zpestřením programu (kdopak se něčím takovým může pochlubit?!?), kdyby byla přítomným šikovně prezentována. Na druhé straně třeba proponované, zcela individuální pojetí vyjížďky považuji za pořadatelsky dobrý tah. Snad jen, že chyběly tipy k možným zastávkám u zajímavostí cestou, byť popravdě nějaká místa (ale bez bližšího popisu), příhodná pro fotografování, v itineráři vyznačena byla. Ve výsledku ovšem, dle Valdových fotek soudě, většina aut nakonec stejně jela v koloně, a všichni, kdo neujeli, taky po cestě trochu zmokli. Naštěstí opravdu jen trochu.

Jak jsem se nyní dozvěděl od Karla Kuncara, svérázného hlavního aktéra a duše akce, a současně i majitele pěkně udělaného moskviče 408, připravuje již nyní další ročník tohoto setkání s nějakými změnami. Věřím, že budou jen k lepšímu, a přeji jemu i jeho kolegům hodně zdaru a radosti z výsledků chvályhodné práce.

Informace a program III. ročníku v termínu 3.-5.června 2016 najdete v komentářích.

Jacek
foto autor, Martin (6), a Karl Kuncar (3)

Fotogalerie

Invalid Displayed Gallery

Díky předchozí přípravě máme i itinerář s cestou do a od muzea ve městě, což se hodí a urychluje nám cestu a navigaci. Záhy jsme tedy na místě. Vystupujeme na parkovišti naproti muzea, fotíme pěkného místního Trabíka hned vedle naší Lady a jdeme do vstupní haly.

Muzeum je opravdu lahůdkové, celkové pojetí nemá snad chybu. Je zde velké množství krásných, vzorně udržovaných exponátů, často zakomponovaných do historických artefaktů a v dějinných souvislostech. Samozřejmě v pečlivé posloupnosti dávno zaniklých značek DKW, Horch, Wanderer, Auto-Union, IFA, Sachsenring, až po vozy Audi a samozřejmě Trabant!

Překvapením jsou některé prototypy a projekty, jež měly svého času nahradit známé Trabíky i Wartburgy, ale do sériové výroby se bohužel nedostaly.

Přehlídka končí moderními vozy koncernu VW, vyráběnými v nové továrně ve Zwickau. No, škoda, že neponechali jako atrakci v provozu i tu starou, kde kdysi produkovali ty Trabanty. Jenže v těch hrozných podmínkách by dnes už asi nikdo nechtěl dělat. Ani pro turisty.

Jsme tedy zpátky u pokladny ve vstupní hale – a…..venku zrovna začíná mocná, velmi prudká bouře. Takže obcházíme sousedící prodejnu a nakupujeme studijní materiály nejen o autech z produkce bývalé NDR. Ani po půlhodině čekání liják nechce ustat, a tak když jen na chviličku zeslábne, přebíháme na parkoviště. Na další focení už není kdy, jen poslední snímek přes mokré sklo, a vyrážíme k domovu.

Návštěvu muzea lze zcela jednoznačně doporučit. Opravdu je na co se dívat. Na fotkách je jen zlomek. Všechno je krásně přístupné. Žádné hypermoderní regály á-la Mladá Boleslav zde nenajdete. Vstupné je vhledem ke kvalitě muzea více než příznivé, takže i po této stránce je vše v pořádku.

Jacek

Fotogalerie

Na sraz německého Lada-Welt klubu, který se konal letos v duryňské Jeně, jsme se v úvahách začali připravovat už zjara. Nicméně konkrétních obrysů tyto plány nabyly až po letošní Janově návštěvě čs. Ladasrazu u Mnichova Hradiště. A když už jsme účast slíbili, museli jsme slovo, jednou už dané kamarádovi, jenž se po léta podílí na organizaci letních srazů Lada-Welt, dodržet. Po ročníku 2010 s nulatrojkou a následujícím ročníku 2011 s nulapětkou, padla volba na zelený kombík 2102, zvaný Žanda, jenž v Německu zatím nebyl.

Prolog

Po jarní údržbě a drobných opravách před začátkem sezóny tedy dostala moje Žanda příležitost trochu se znovu rozjezdit po loňském, hodně odpočinkovém roce. Skvělý ekologický benzín 21.století se trochu podepsal na benzínové instalaci – postupně šly na výměnu palivová hadice, membrána akcelerační pumpičky a trochu pozornosti si dotažením vyžádalo i náhle tekoucí palivové čerpadlo. Týden před odjezdem šla Žanda ještě do péče vyhlášené dílny v Meziboří, abychom optimalizovali spotřebu. Teprve při demontáži karburátoru se ukázalo, jak užitečný to byl počin. Úsady bahýnka šly pryč, a po vyčištění, výměně hlavní trysky a seřízení na starém dobrém paltestu jsem s klidem v duši odjel domů.

Čtvrtek 31.8. – Přívalové deště v Brně

Počasí už nějaký ten den před cestou bylo nic moc. Časté bouřky a vydatné deště se jaly doplňovat jarní deficit vláhy, bohužel pro nás v ne zcela šťastnou dobu. Už od květnového srazu u Mnichova Hradiště Žanda průběžně spokojeně jezdila, a tak se postupně přiblížil den odjezdu, stanovený na čtvrtek odpoledne. Bohové, co vládnou počasím, rozhodli ale jinak. V době plánovaného startu řádila nad Brnem a okolím vydatná bouře, která některé části města zcela zaplavila. No nic, v šest večer stále ještě lilo jako z konve, a tak byl start po zralé úvaze odložen na ráno.

Pátek 1.8. – Benzínová etuda

V pátek se vstávalo ještě před kuropěním, zbývalo jen naložit věci a natankovat. Po dálnici do Prahy byla cesta pohodlná, myslím tedy co se slabého provozu na ní týče, sluníčko svítilo a na místě srazu s Viktorem v Teplicích jsme byli po necelých třech a půl hodinách jízdy. Tak jsme se shledali, a na parkovišti jsme shledali, že nám vzadu z auta něco kape. Bože… vždyť… je… to… benzín!!! Ano, již po cestě od Prahy do kabiny párkrát zavanul jeho pach. Spodní pryžové koleno od palivové nádrže asi už neudrželo neobvyklý tlak až po špunt plné a začalo porézní gumou trochu propouštět. Tož jet a dojet by se s tím asi dalo, ale určitě ne na teprve nadcházející pobyt v Německu! Štěstí a počasí ale stálo při nás a s Viktorovou pomocí jsme získali v nedaleké Krupce, v malém obchůdku s autodíly, jednoho óčeň věžlivovo russkovo čelověka, kýžené koleno. Následně pak proběhla u Viktorovy garáže expresní oprava.

Bohužel zdržení se již ale i tak počítalo v hodinách, a tak jsme plánovaný cestovní program s návštěvou muzea A.Horcha ve Zwickau a Weimaru (Výmaru) vyměnili za neplánovaný, ale o to chutnější, domácí oběd Viktorovy maminky – švestkové knedlíky. Byly vynikající a rádi s díky vzpomínáme! Zbývala už jen zdvořilostní veteranistická návštěva u kolegů v Dubí a dojet po německých dálnicích do Jeny, což proběhlo s jednou oddechovou pauzou opravdu v pohodě.

Konečně Jena!

Do Jeny jsme dojeli před pátou odpolední, což byl plánovaný čas přesunu účastníků do restaurace. Odbočení na jedné křižovatce ve městě nás sice na chvíli trochu vyvedlo z míry, nicméně za pomoci Viktorovy GPS jsme posléze zjistili, že dojet do cíle se dá i touto cestou. Konečně, vedou-li všechny cesty do Říma, musí vést i do kempu severně od Jeny! A tak za pár minut jsme se již vítali se známými. Rychle ubytovat, převléct a konečně zase chvíli pěšky pár set metrů k místní bulharské! restauraci.

Proběhlo první sdílení dojmů, shledání se známými a oficiální prezentace letošního programu. Účast byla na dosavadní zvyklosti docela hojná – přes padesát duší. Kromě nám již z dřívějška známých tváří přibyly i některé nové a v družné zábavě u chutného jídla uplynul náš první večer na německém srazu. Vařili tam opravdu Bulhaři a po bolgarski, takže nabídka jídelního lístku nám docela vyhovovala. Atmosféra byla opravdu poznamenána orientem, včetně trávníčků na stolech a hbitosti obsluhy. Na druhou stranu zůstalo více času na popovídání. Krmě však byla navýsost chutná. Večer sice nakonec stylově zakončila vydatná bouřka s lijákem, ale to už jsme byli pod střechou naší chatičky jménem Hubert. Opravdu to vtipně ladilo s lahvově zelenou barvou naší nuladvojky, zaparkované před vchodem.

Sobota 2.8. – Sraz na (ve) vodě

Den hlavního programu srazu – začal ranní mlhou, která se ale rychle rozplynula a obloha slibovala krásný slunečný den. Autobus nás odvezl na místo, kde bylo odtajněno překvapení programu – jízda na nafukovacích člunech po řece Saale. Tak přeci jen zase voda! Dlužno dodat, že voda opravdu nepatří k našim oblíbeným živlům, ale skutečností bylo, že v řece jí bylo v průměru asi kolem metru a hladina se jevila víceméně klidnou. Navlékli jsme tedy povinné vesty a s pádly v rukou vyrazili v pěti člunech na asi patnáctikilometrovou trasu. Pozitivní na celém tomto nápadu bylo z našeho pohledu hlavně to, že se jelo po proudu. Cestou jsme užili jednak hodně pohybu při pádlování, sluníčka, letně pekoucího shora, a samozřejmě taky hromadu legrace. Nedá se říci, že by posádka naší lodi byla alespoň minimálně kvalifikována k podobné činnosti. Ale popravdě, těžko by se asi našla nějaká výrazně lepší. Jak plynul čas, desetimístný gumový šlauchbót (bylo nás v něm sedm) s patřičně stejně kvalifikovaným kormidelníkem dokonce občas jel i tam, kam jsme chtěli. Když už jsme minuli asi osm či deset mostů, docela upachtění jsme přistáli u výletní restaurace nedaleko zříceniny hradu Riegersburg na vysokém břehu. No nebyli jsme tam bohužel sami, takže se oběd protáhl, ale zase jsme stačili na sluníčku oschnout. Nakonec jsme se všichni v klidu najedli a napili. Nevím, zda dostatečně, neboť následovalo překvapení číslo dvě: Pádlujeme dál! Už prý ne tak daleko, utěšovali nás organizátoři. Ale byli jsme plni načerpané energie, a taky už na vodě jako posádka zkušenější, takže další cesta plynula hodně pohodově. A byla opravdu kratší, počítám, že okolo 5-10 km. Dopádlovali jsme do cíle v Bad Kösen, což jsou opravdu lázně. Dalo by se říci, že vstávající z mrtvých po devastaci nach der Wende, tedy česky po převratu. To známe. Čluny šly konečně na břeh, my také a tak jsme se rozešli na procházku a občerstvení. Po hodince jsme přistaveným autobusem odjeli zpět do kempu.

Večerní sprcha

Umýt, převléci, a rychle na velké venkovní posezení organizované vybranou cateringovou společností. Podávala se vynikající duryňská specialita, zvaná Mutzbraten. Trochu se podobala českému vepřo-knedlo-zelo, ale bez knedla, a vepřo bylo na grilu. Noo – mňam, masíčko i zelí vynikající chuti, a v množství doslova neomezeném!!! Zapili jsme tu dobrou krmi lahodným pivkem a to už se chystala další akce. Prezentace místní vinařské firmy s komentovanou degustací. Všechny degustované vzorky z oblasti Saale-Unstrut byly provázeny zajímavým odborným výkladem, do něhož se často zapojovali se svými všetečnými dotazy a názory i někteří z našich účastníků. Bylo to zábavné, ale když se konečně dostalo na červená vína, přihlásila se… voda. Zase ten neodmyslitelný déšť. Takže poslední dva vzorky jsme probrali (a vypili) trochu rychleji. Byly to ovšem všechno více než poctivé decky, kdo chtěl přidat, dostal, a na závěr se ještě zájemcům rozlilo vše, co zůstalo otevřené. Rád jsem využil i nabídky k nákupu vína za skutečně neobchodní cenu, a pořídil několik lahví dobrého moku domů. Zatímco cateringová i vinařská firma vyklidily pole, uvolněná nálada u improvizované dlouhé tabule z našich kempingových stolků a stolů všeho druhu dlouho odolávala drobnému dešti. Teprve s příchodem tmy, hromů a blesků se účastníci nakonec rozešli, dílem do kiosku, dílem do chatek. Po celou dobu budila obzvláštní pozornost přítomných Viktorova vébácká nulatrojka, zaparkovaná v blízkosti, a tak někteří (viď, Jane?) zkoušeli její zařízení až do noci. Dá se to pochopit, protože většina účastníků srazů německého Lada-Welt u nás ještě nebyla, a tak tato auta nezná. Vozy v úpravě Volkspolizei z doby NDR jsou v Německu taky vzácné a spíš, než na Lada srazech, je lze spatřit na akcích jako Ostalgie Magdeburg apod.

Naše parta asi deseti lidí se před deštěm uchýlila pod ochranu převislé střechy protější chatky. Každý přinesl, co měl, a že se toho tedy našlo! Pochopitelně, že likvidace těchto bohatých zásob se ve veeelmi družné debatě přítomných protáhla až do pozdních nočních hodin, takže nakonec jsme umořili i ten protivný déšť. Kupodivu nikdo z lidí, bydlících v kempu okolo, si nestěžoval, a tak jim patří též náš dodatečný dík za projevenou toleranci.

Neděle 3.8. Erfurt a Weimar

Tak, jak to na srazech už bývá – snídaně, čekání na detoxikaci, balení, úklid….a přišlo nezadržitelně ono nepříliš oblíbené, byť srdečné loučení. Sliby, kdy a kde se zase uvidíme, poslední poklábosení. Není od věci poznamenat, že někteří Němci to měli do Jeny ještě dále, než my z Brna, o Teplicích vůbec nemluvě. Viktor následně zamířil k Berlínu a počasí už nabralo zase svůj vlhký standard. Nevlídné mraky nám určitě neslibovaly letní pohodu. I poslední účastníci srazu vyrazili na cestu domů a my jsme s naší Žandou v kempu osiřeli. S ohledem na počasí jsme z možných tipů na výlet zvolili poměrně blízký Erfurt a ještě bližší Weimar (Výmar) a vyjeli.

Přívalové deště v Erfurtu

Erfurt, coby hlavní město Duryňska, byl velmi zajímavý. Nejprve jsme se zarazili u Umweltzone. Tuto ekodarebáckou komplikaci jsem tak nějak předpokládal, ale překvapením bylo, že v Erfurtu začínala už kdesi na okraji města. Dotaz u blízké benzínové pumpy nepřinesl řešení, když slečna tvrdila, že dál lze jen jakýmsi autobusem. Eh, to se nám, za skoro trvalého deště, opravdu nechtělo. Tož jsme pojedli svačinku, podumali němnožko, a když přijel první domorodec, vznesl jsem k němu svou všetečnou otázku. Nejprve se zarazil: Já vinětu tedy mám, ale opravdu nevím, jak to funguje, aby posléze spásně dodal: Ale vlastně já mám známého u policie, a oni to zase tak nekontrolují. Tak tam klidně jeďte! No zlatý to člověk!

Jak řečeno, tak uděláno a už parkujeme v ulici přímo v centru. Parkujeme… a… nevěříme svým očím. Vedle v protisměru stojí krásný originální bílý Wartburg 311 sport s plátěnou střechou a dobovým červeným interiérem – prostě lahůdka, klenot. Fotografujeme a kdo že to zrovna nepřichází? Ano, jeho posádka – dvojice pánů tak předdůchodového věku. Napřed nebyli k nám od žigulíků moc vstřícní, ale posléze roztáli, když jsme pohovořili o srazech, autech a tak. Jedou prý ze srazu v asi 100 km vzdáleném Eisenachu. V ten okamžik jsme pochopili, kam že to jel ten krásný Wartburg 312 s dobovým obytným přívěsem, se kterým jsme se v pátek zdravili cestou na dálnici do Jeny.

Město jsme prochodili za vytrvalého deště. Návštěva (já tam byl naposled před 35 lety) byla zajímavá. Zvláště pak, když se mi ve vodě postupně začaly rozlepovat promáčené botky a poté ještě pod nepřetržitým náporem deště totálně zkolaboval letitý veteránský deštník. No, v tu dobu mi to nějak nepřišlo jako moc vtipné a náladě to opravdu nějak nepřidávalo. Až nahoře na citadele Petersberg – konečně – vykouklo sluníčko! Takové to šikmé, podvečerní, ale i to potěšilo.

Erfurt je, zejména pro Brňáka, velmi příjemným městem. Věže Dómu a kostela sv. Severina, spolu s Citadelou Petersberg na nedalekém návrší, vytváří dojem katedrály sv. Petra a nedalekého hradu Špilberk v moravské metropoli. Kolo ve znaku, spolu s červeno-bílou barevnou kombinací a šalinami v centru města tento dojem jen dotvářejí.

Podvečerní pohoda ve Weimaru

Už v mnohem lepším rozpoložení jsme pak dojeli do Weimaru. Město, svázané s naší, německou i evropskou historií, bylo upravené, a působilo velmi příjemným, poklidným dojmem. Učinili jsme pár fotografií a také několik překvapivých objevů, které bohužel s blížícím se večerem nám zůstávají jako tip až snad pro další návštěvu. Po krátkém občerstvení s kulisou zapadajícího slunce odjíždíme s předsevzetím, že snad tedy příště…

Pondělí 4.8. – Kyffhäuser denkmal

Po neděli následuje pondělí, a to i v Německu znamená den zavřených dveří muzeí, zámků, hradů a všeho podobného. Naštěstí se to netýká velkolepého památníku Kyffhäuser (Kyfhojsr). Tento monument na hranici mezi Duryňskem a Saskem-Anhaltskem, zbudovaný na počest císaře Friedricha I. Barbarossy představuje druhý největší německý národní památník.

Dnešní cíl je tedy jasný a tak vyrážíme. Jedeme poklidnou kochací jízdou mezi vesničkami a kopečky, když tu se k nám na jedné křižovatce najednou připojil náš známý ze včerejška – onen bílý Wartburg 311. Překvapení a úsměvy byly na obou stranách. Museli jsme být na podívání asi pěkná dvojice. Jeli jsme společně dost dlouho. Až kdesi na jedné objížďce nám zmizeli. Škoda.

Počasí je jen tak-tak, po pár krocích z parkoviště se snáší drobný déšť. Nedosti na tom, po výstupu do areálu památníku se povětří zhoršuje a na vyhlídce shora je už vidět blížící se rozsáhlá bouře. Jak jinak taky. Obcházíme a fotíme monument i sousední středověkou věž a s příchodem prvních spršek bouřky se ukrýváme uvnitř památníku. U vchodu sice visí výstražná cedule, že za bouřky je vstup na ochozy na vlastní nebezpečí, jenže náš výstup se 247 schody, fotografováním a nakukováním z ochozů je pomalejší, než bouře. Ta se mezitím s duněním a prudkým lijavcem přehnala okolo, a tak nahoře už nás zdraví slabé sluníčko.

Nápad s velkým N

Když máme vše prohlédnuto a pořízeno, vše kolem dokola zalévají vlahé paprsky podvečerního slunce, ladící barvy do sametově měkkých tónů. Je pět hodin odpoledne pryč, když dostáváme NÁPAD. Co takhle pořídit nějaké fotky naší Lady tady nahoře u památníku? Cože!? Tady??? Pokušení je ale opravdu velké a nejde mu odolat. Jdeme tedy do kanceláře správy památníku, kde po krátkém diplomatickém jednání nakonec dostáváme velmi vstřícnou odpověď: – ano, udělejte to tak a tak. Následuje telefonát paní pokladní u vjezdu a už honem mažu dolů pro auto na parkoviště. Okolojdoucí pak nevěřícně zírají na naleštěného žigulíka, jak se okolo nich sune vzhůru k památníku. To už byla jeho brána dokořán, ještě zavřít a jde se na věc!

Fotíme jako diví. Po ruce je i náš stativ, a tak to vypadá téměř jako profesionální akce. Poloha slunce sklánějícího se k obzoru je sice velmi nevýhodná, ale doufáme, že díky technice to snad nebude úplně marné. A tak až těsně před závěrečnou opouštíme se srdečnými díky panu správci prostor památníku. Cestou ještě zajíždíme pro pár fotek k nedaleké televizní věži, a pak už hurá do kempu. Oproti původnímu plánu musíme bohužel zkrátit náš pobyt v Německu o jeden den, a tak tohle bude naše poslední noc u Jeny. Vzhledem k nepřízni počasí toho ale zase až tak moc nelitujeme.

Úterý 5.8. – Plavba domů

Ráno je opět podmračené, počasí beze změny – alespoň to tak vypadá. Po snídani opouštíme Hubertovo přístřeší i kemp a zajíždíme do centra Jeny. Ať nejsme za trouby. Jsme čtyři dny v Jeně a město jsme jen párkrát projeli autem. Takže většina dopoledne padla na prohlídku města. Pár věcí bylo zajímavých, včetně dalšího vydatného lijáku (jak jinak), staré se tu snoubí s novým. Jenže na odpoledne máme před sebou Zwickau (Cvikov), kde si nechceme nechat ujít ono muzeum Augusta Horcha, potažmo Trabantů. Taky ještě dotankovat, takže moc nálady na courání městem už není, prostě jsme na cestě domů. Cesta po dálnici do Cvikova je bez problému, díky předchozí přípravě máme i itinerář s cestou do a od muzea ve městě, což se hodí. A to už jsme ve Cvikově, vystupujeme na parkovišti, fotíme pěkného místního Trabíka hned vedle naší Lady a jdeme do Muzea Augusta Horcha – viz naše druhá reportáž.

Současně s koncem naší prohlídky, právě když přicházíme zpět do vstupní haly, začíná venku mocná, velmi prudká bouře. Deštníky máme, jak jinak, v autě v kufru. Přeběhnutí nepřipadá v úvahu – byli bychom mokří na kost. Takže obcházíme sousedící prodejnu a čas využíváme k nákupu studijních materiálů. Ani po půlhodině čekání liják nechce ustat, a tak když jen na chviličku zeslábne, přebíháme na parkoviště. Na další focení už není kdy, jen poslední snímek přes mokré sklo, a vyrážíme k domovu.

To ještě netušíme, že v Krušných horách nás k večeru potká něco, co jsme ani my, tím méně pak chudák naše Žanda, ještě nezažili. Silnice tone v proudech hluboké vody, stěrače naplno stírají, ale vůbec to nepomáhá, kroupy nemilosrdně bijí do karoserie, viditelnost tak na deset metrů. Něco jako v myčce s broky. Po několika nekonečných kilometrech zajíždíme k první pumpě. Zde je však nával – každý se chce schovat. Dotankováváme na cestu domů a po delším čekání na zmírnění lijáku pokračujeme ku Praze již jen za standardního deště. Za Prahou konečně mrakům ujíždíme. Na dálnici na Brno je pak už většinou sucho. S počátkem noci vjíždíme do tichnoucí jihomoravské metropole.

Trocha statistiky na závěr

Výlet je u konce, ujeli jsme pěkných 1.460 km bez potíží a závad (mimo propouštějící benzínovou hadici), auto poctivě šlapalo, jak má. Spotřeba vyšla na solidních 8,5 l/100 km, včetně na začátku vytečeného benzínu. Při trvalé rychlosti na dálnici mezi 110-130 km/h se čtyřrychlostní převodovkou a klasickým kombíkovským krátkým difem to považuji za uspokojivé číslo. Předchozí seřízení karburátoru a zapalování se tedy určitě vyplatilo. V Německu Lada překonala hranici 90.000 najetých km, kroupy na autě naštěstí nezanechaly žádné stopy a před námi je návrat do zaběhnutých kolejí, úklid a čištění Lady, a také její řádné vysušení, než půjde zase do garáže.

Na akci jsme poznali pár nových tváří, obnovili stará přátelství a známosti a snad se naše spanilá jízda do Duryňska příznivě projeví i v počtu nových návštěvníků jarního Ladasrazu 2015, jenž jsme se snažili v předstihu zpropagovat.

Epilog

Vše ale musí ještě trochu počkat, než skončí krátká dovolená majitele Žandy na severní Moravě. Tak ještě rychle se podívat na chalupu, když tam celý další týden zase nikdo nebude, máme sbaleno a zítra jedeme!… Ale… no… ne…, kdo by to řekl? Cestou začal téct benzín z nátrubku karburátoru. Následuje operativní oprava tekoucího nátrubku. Ten byl po zákroku otestován coby netekoucí a už směřujeme tentokrát na sever, na Lašsko (ano, je to vedle Valašska). Bylo to celkem dalších 540 km. V krátkosti lze konstatovat, že bez vydatného deště či navíc pořádné bouřky se ani zde neobešel byť jediný den, včetně příjezdu na místo i cesty domů. V průběhu pobytu si ale tentokrát Žanda užívala pohostinnosti suchoučké garáže pana domácího, což oplatila opět dobrou službou. Ale ven se holt o dovolené musí, a tak toho sušení bude letos asi opravdu hodně.

P.S.: Píšu a za oknem… prší.

Jacek

Fotogalerie