Jak to obvykle bývá, začína weekend již v pátek. Nebylo tomu jinak ani v Bystřici nad Pernštejnem, kam sezval brněnský Classic Car Króžek přes 60 automobilů na setkání, kterému říkají Classic Car Weekend. Již v pátek se zde sešla dobrá polovice přihlášených. Někteří dokonce přijeli dříve, aby v Dolní Rožínce shlédli Muzeum veteránů Tatraklubu v Bystřici. Třeba Tatraplán vyrobený v roce 1951, který v Kopřivnické Tatře při GO v roce 1966 převlékli spolu s dalšími třemi do karoserie Tatry 603 z roku 1966. To byl tedy pátek, kdy slunce svítilo a teplota dosahovala 30 stupňů, a kdy nikdo nemohl tušit vývoj příštího dne.

K večeru se sešli časní účastníci setkání na náměstí v Bystřici (autama to nešlo, na náměstí v Bystřici probíhá rekonstrukce a pracovalo se i v pátek večer), aby shlédli vernisáž výstavy S veterány do 50. let, kterou připravilo Městské museum. Výstava potrvá v Bystřici přes měsíc a skutečně stojí za to. Již proto, že nás zve zpět do let padesátých, stejně jako faktem, že Škodě Oktávii je také letos zrovna padesát. Na výstavě je od každého něco. Něco z politiky, něco z umění, společenského života, dokonce i tehdejší známky a mnoha dalšího z let padesátých.

Pak přišla sobota. Ráno již nebylo tak slunečné jako pátek, ale slibovalo, že to snad přece jen bez deště vydrží. Tak se tedy odjezdy z rampy odstartovala 90 kilometrová pohodová soutěž podle šipkového itineráře. Jako vždy v CCK rally i tato famózní obousměrná krasojízda, (abych použil brněnské hantec), byla skutečně obousměrná, tedy posádky byly rozděleny a startovaly v protisměru. Musím říci, že tato idea je fantastická, protože nakonec všichni potkají všechny a potkají-li se dva veteráni (a Škodovčičky určitě začínají veterány být), je to vždy zážitek.

Vše fugovalo perfektně. Kontroly, úkoly, vše a kolem přehrady Vír se bez deště dojelo až do městečka Svratka, kde u místních hasičů byla přestávka s pohoštěním a návštěvou muzea řemesel. Samotná Svratka určitě stojí za samostatnou návštěvu jednak sportovním vybavením města a jednak fantastickým okolím v srdci Žďárských vrchů. Tentokrát to ale jaksi pro počasí nevyšlo.

A jsme u těch přívalových dešťů. Protože právě tam začaly. U zaparkovaných automobilů u Muzea řemesel bylo najednou tolik vody, že se k nim ani nedalo přijít suchou nohou. Organizátoři se snažili vytrvale bojovat proti dešti, přesunuli program (plánovaný na dvůr hasičské zbrojnice) do Sokolovny, ale déšť pořád sílil a tak to nakonec museli vzdát. Auta odjela couravým tempem zpět na start do Bystřice.

Náhradou byl večerní program, kde k tanci hrál (podle Brňáků) nejlepší Rock and Rollový orchestr republiky – The Fireballs, o kterých jsem slyšel, že jsou to prý samí doktoři medicíny. No a jak již bylo řečno – vítěz se tahal s papírového pytle v rukou Velkého Stréca Jirky Karáska. Ale nakonec se všichni shodli – příště přijedeme zase.

Tak snad jenom brňákům popřát lepší štěstí s počasím na příští jubilejní X. Classic Car Weekend opět v Bystřici nad Pernštejnem v roce 2010.

Ilja Marco

V Brně existuje mimo veteránkých spolků, ale jeden je zcela speciální – Classic Car Króžek Brno, klub v AČR. Je to klub, který vznikl někdy v květnu 2001 z entusiasmu ke značce Škoda. Mít automobil značky Škoda ale nebylo podmínkou. Vždyť doteďka sbírají členové také dobové předměty všeho druhu: rádia, hračky, fotoaparáty a doplňky jako film, divadlo a dobová móda, …

Dříve to byl menší klub, kde renovace veteránů nebyla hlavním posláním. Tím byla pohoda při setkání bez jakýchkoli nároků na originalitu vozů při setkání. Každé setkání ale obsahovolo orientační jízdu se zrádnými prvky. Ta doba je již dávno klubem překonána. I dnes se samozřejmě pořádají pohodová setkání Škodováků pod vlajkou klubu, ale lecos je jinak. Dnes je klub součástí Veteránské sekce Autoklubu České republiky a nároky na originalitu renovací je zcela jiná. O tom svědčí také probíhající testování historických vozidel.

Jednou z pohodových akcí tohoto króžku byla vždy i setkání na Škoda Classic Weekendu, konaném zpravidla v Mladé Boleslavi. Je to setkání Škodovek, vyráběných v létech 1945 – 1970 ve fabrikách v Boleslavi, Vrchlabí a Kvasinách. To letošní, již osmé, proběhlo ve dnech 22. – 24. května v Mladé Boleslavi a širokém okolí. Letos se setkání uskutečnilo za spolupráce jednak s Automuseem ve Vratislavicích a tím i pivovarem Konrád a jednak s Veterán car clubem Jičín.

Setkání začalo sjezdem účasníků k museu Škoda Mladá Boleslav, kde proběhla již tradiční prohlídka musea a musejního depozitáře. Sešlo se zde přes 50 vozidel, i když všechny nejely soutěžní část. Tady taky proběhla rozprava s účastníky a start do první etapy, kterou připravilo Automuseum. Je pochopitelné, že první etapa končila po výjezdu na Ještěd, právě ve Vratislavicích. A protože Škoda Octávie slavila letos 50 let, vydal zdejší pivovar speciání várku nealkoholického piva právě s vinětou Octávie.

Druhou, odpolední etapu připravili Jičínští. Tato soutěžní jízda vedla krásnými silnicemi Českého Ráje a skončila v autocempu Rumcajs v Jičíně. Cesta byla vyplněna různými soutěžním úkoly, které mnohdy nebyly lehké. Zakončení bylo v kempu kde byly předány ceny skutečným vítězům a jako vždy každý účastník obdržel také diplom za první místo, které podle tohoto diplomu získali všichni bez rozdílu.

Ilja Marco

Bylo to někdy v půlce ledna 2004, kdy se setkali ve Švédsku dva noví náhodní kamarádi Pavel (Čech) a Ilja (Švéd). Protože jsou oba motoristé, milující staré i nové automobily, přišla řeči i na ně. Ilja vyprávěl o své cestě za polární kruh, kterou před čtyřmi roky udělal s kamarády a svou Felícií 1964 a také o tom, že teď už na dobytí severu zbývá jenom místo zvané NORDKAPP.

Prolog

Tento Severní mys na ostrovu Magerö se nachází na samém severu Norska a byl dlouho pokládán za nejsevernější místo Evropy. Nikdo neví, proč právě tento bod přitahuje lidi magickou silou. Dnes je již známo, že nejsevernější výběžek do moře, Knivskjellodden, leží přece jen severněji. Nic naplat, přitahoval i naše dva kamarády. Slovo dalo slovo a vznikla myšlenka – udělat to spolu. Cílem bylo dojet Škodou Felícia Super model 1964 těch zhruba 2 600 km nahoru a 2 600 km zpět. A že se jednalo o Škodovku, Pavel má taky jednu – Octávku 2002 Tdi-čko, kterou nabídl k doprovodu. Pak navíc sehnal sponzora, který dal výpravě jméno a cestu ekonomicky podpořil. Expedici jsme pokřtili na cestu: S MEDVĚDEM NA NORDKAPP, protože sponzorem je firma, vyrábějící blokovací zařízení automobilů – Medvěd blok.

Po nezbytných telefonických dohovorech a květnové poradě ve švédském Alingsasu, vypracoval Ilja, který ve Švédsku žije, podrobný plán cesty, stanovil se den ostrého startu z Alingsasu na 8. července a zajistilo se ubytování na celou dobu výpravy. Kluci se dále dohodli přizvat ještě dalšího účastníka – Pavlovu manželku Jarmilu. Toto rozhodnotí bylo založeno hlavně na jejím potvrzeném kulinářském umění.

Čas utíkal a před startem se všichni sešli na třídenní přípravu techniky a zavazadel. Poslední konzultace nad Škodou Felícií, důkladná technická kontrola, včetně seřízení ventilů, kompletace náhradních dílů, rozdělení nákladu atd, atd. Ještě štěstí, že v této době panují ve Švédsku bílé noci a je nakonec čas i na dlouhá vyprávění nad skleničkou Becherovky. V přípravách se nezapomíná ani na nejvýhodnější výměnu valut, nebo nejlacinější nákup motorového oleje. Předpokládá se totiž, že Feldička po generálce motoru bude asi značně žíznivá. Také fakt, že na Feldě neexistuje přední tažný hák, nám nedá spát. V Norsku je hodně tunelů a pokud by si v některém z nich Felicie postavila hlavu, asi by to znamenalo menší katastrofu. Tedy vyrobit vlečný hák. Ale kde svářet? V místním Škoda servisu nám rádi dali zdarma k dispozici volný montážní kanál a svářečku. A bylo to. Pak ještě povinné kosmetické a reklamní úpravy a snad budeme připraveni.

První den – 8. června

Hagtorsslätt – Alingsas – Torsby

Počasí jako na objednávku, jen trochu chladněji. Plátěná střecha Felicie jde do futrálu a po poslední fotografii naleštěných vozů – Hurá na cestu! Již po dvou hodinách zastavujeme v SOLLEBRUNN, kde Iljův kamarád Sven Lilljeqvist mimo obyčejné benzinky Shell, má také originální Shellku z dvacátých let a navíc sbírku fantastických starých automobilů.

Další zastávka je v TROLLHÄTTANu – městě automobilů SAAB. Město bez výškových domů je utopené v zeleni, přestože je to město průmyslového charakteru. Jsou zde mimo továrny SAAB s fantastickým automuzeem, také Volvo Aero, vyrábějící motory proudových letadel (mimo jiné i pro Gripen), slévárny v Stalbace a jiné. Přejíždíme řeku Göta přes nejdelší Evropský most přes řeku (jmenuje se Stalbackabro) a odbočujeme k zajímavému vodnímu dílu, které prochází Trolhättanem – GÖTA KANAL. Kanál vzniknul v 16-tém století a spojuje vnitrozemní cestou Göteborg a Stockholm. Zajímavostí průplavu právě v Trollhättanu je rozdíl výšky hladiny, kterou musel průplav zdolat. Vedle původního koryta, kde voda vodopádem a několika vodními elektrárnami padá do hloubky, byl vytvořen, dnes již moderní, umělý kanál s pěti plavebními komorami, které vyrovnávají rozdíl 80 metrů. Původní průplav je ale udržován i nadále i když jenom jako turistická zajímavost.

Zaparkujeme a ejhle – na Felicii se začíná kouřit z levé zadní brzdy. Vypadá to síce hrozivě, ale Ilja dává vědět, že před cestou měnil brzdové obložení, které potřebuje záběh. Brzdu povolujeme a zdá se, že je po problému. Pokračujeme kolem jezera VÄNERN, které je nejvetším jezerem Švédska a projíždíme sestavou cestních a železničních zvedacích mostů až k HAVERUDU, kde zastavujeme u vysokého silničního mostu. Naskýtá se nám zajímavý pohled – voda teče ve dvou výškových úrovních. Vespod je původní koryto a nad ním, ve stejném směru, přemostění ocelovým aquaduktem. Třemi zdymadlovými komorami se pak lodičky dostávají na úroveň spodní nebo horní hladiny původní říčky. Železniční most nad aqaduktem zvedá sice motor, ale vrata zdymadel a výpustě se regulují klikou – manuálně, stejně jako v době vzniku tohoto aqaduktu. Pouze most na kterém stojíme my a který je hodně vysoko je pevný.

Malebnou krajinou, silnicí která má 48 (počítaných) ostrých zatáček přijíždíme k městu SÄFFLE. A tady se nám to stalo. Feldička zacvičila a z doprovodného auta volá vysílačka: Proboha, zastav, vždyť ztratíš kolo! Jak, to nikdo neví, ale kolo se nám povolilo (že by těmi zatáčkami?) a jen s kouskem štěstí neulítlo. Oprava netrvala dlouho, ale ráfek již nebyl k použití. Ještě štěstí, že rezervní kolo Feldičky je normální ráfek a není jako dnešní rezervní kola, která jsou jakousi nahražkou a dají se použít nanejvýš k nejbližšímu servisu. Pokračujeme v cestě a přijíždíme k monolitu – Stamfrämdemonument, s velikým bronzovým orlem. Je to památník sblížení Norů a Švédů. Je postaven na místě, kde se tenkrát setkali králové obou zemí. Kolem ROTNEROSu – zámku známému z románů Selmy Lagerlöfové, první ženy – spisovatelky, která dostala Nobelovou cenu, se blížíme k cílu první etapy – TORSBY. Bydlíme ve sportovním gymnásiu, které též v době prázdnin slouží jako turistická ubytovna.
Ujeli jsme 352 km.

Druhý den – 9. června

Torsby – Sveg

Dnešní etapa by měla končit ve městě SVEG. Pokud tam ale dojedeme. Je před námi 339 km. Jedeme lesy a přírodou, mimo měst a je nám fajn. Semtam nějaký červený domeček, jinak nic. Proč červený? Domky na švédském venkově jsou často červené s bílymi okraji. Je to tím, že barva zvaná FALURÖD má ve švédsku dlouhou tradici. Barva se z větší části vyrábí v městečku Falun, (odtud název přičemž röd = červená) a je o ní známo, že dobře odolává povětrnostním vlivům.

Lesy houstnou a nabývají na rozloze. Projíždíme MALUNGem, známým především značkou JOFA, která vyrábí sportovní vybavení, zvláště pro hokejisty. Za zastavení stojí i MORA – město, kde končí největší lyžařský závod světa. Je to Wasaloppet, 80 km dlouhý závod, ve kterém počet účastníků již brzo přesáhne 20.000. Závod se pořádá každým rokem a je připomínkou útěku švédského krále Wasy před Dány. Kousek od Mory je městečko ORSA, které se chlubí největším medvědím parkem v Evropě. Medvědi zde žijí volně v přírodě s mnoha místy ke koupání a jsou k pozorováni z vysoko umístěných chodníků a mostů.

Druhou etapu končíme ve městě SVEG. Město sice nemá medvědí park, ale stejně je to město ve znamení medvědů. Je tu hotel Medvěd, Medvědí hora, restaurace U Medvěda a samozřejmě suvenýry s medvědem. Navíc zde staví firma Skanska z dřevěných destiček největšího medvěda na světě. Bude mít zhruba dvanáct metrů.

Třetí den – 10. června

Sveg – Kyrktasjö

Opouštíme SVEG a dále již projíždíme stokilometrovým lesem. Felície je bez střechy, sluníčko nám přeje. Trochu fouká a my vidíme prvního losa. Máme ale smůlu. Jsme ve vesnici ASARNA a los je dřevěný. Jinak Asarna má mimo mnoha švédských olympioniků v běhu na lyžích, také muzeum záchodů, dokonce s držákem na toaletní papír celým ze zlata. Vjíždíme do laponské oblasti a projíždíme jedním z největších měst severu – ÖSTERSUNDem.

Zdá se, že bude pršet. Zprávy říkají, že již druhý den ujíždíme dešťové oblasti, proto nezastavujeme nadlouho a jedeme dál. Při přejezdu vysokého mostu v městečku STRÖMSUND si připomínáme, že právě tento most se při stavbě v roce 1919 zřítil a při této tragádii zahynulo asi 45 dělníků. Po zrovna opravované silnici, s kamínky a bahnem přijíždíme do městečka HOTING. V městečku je automobilové muzeum a to nás láká. Ilja jede na jisto, navštívil toto muzeum před několika lety. Pro něj je tedy opakovaným překvapením zde vystavená Škoda Felicia, vlastní sestra naší Feldy. Co je ale zajímavé, že mimo toho, že je to Škodovka, v museu o ní nevěděli ale vůbec nic. Muzeum je v nové, asi 200 m2 hale, plné zajímavých exponátů a prohlídka se nedá odbýt. Vždyť jenom Mercedesů je zde 35 a to je samo o sobě zážitek.

Poněkud zpožděně přijíždíme do vesnice KYRKTASJÖ, kde máme domluvený dnešní nocleh. Bydlíme kousek od jezera a zde ve Švédsku se říká, že letos je rok komárů. Tady v KYRKTASJÖ se to potvrzuje. Feldička ale žádá svoji údržbu a každodenní kontrolu. Pospícháme, ale v tom jsme si všimli majitelky této turistické noclehárny, umístěné v malém zámečku, jak sedí klidně na nezasklené verandě a přes řady dotěrných cicavců si čte knížku. Na dotaz, zda jí nekoušou, odpovídá klidně: Přestala jsem si jich všímat po prvních tisících kousnutích. A to už je dávno. Věříte tomu? My ne – a tak honem se namazat jak repelentní Indulonou, tak i Tygřím máslem, i když ani nevíme, co to vlastně je.
Ujeto 373 km.

Čtvrtý den – 11. června

Kyrktasjö – Sorsele

I v této pustině míjíme typická obydlená stavení. Není jich ale moc. Vnitrostátní magistrála 45, po které jedeme již čtvrtý den, se právě tady opravuje. Na základní asfalt se nalije nové asfaltové pojidlo a do něj se zaválcuje vrstva kamínků. Počítá se, že auta povrch srovnají. Rychlost je snížená, ale problém vzniká, když vás chce předjet řidič, pro kterého žádná omezení neplatí. Ilja to již zná a Felda jede těch maximálně povolených 50 km/hod. a uprostřed silnice. K nelibosti Němců a Poláků. Naštěstí jich není moc. Normálním řidičům (místním) maximální rychlost stačí.

Míjíme ojedinělá stavení a najednou cedule – ODLINGSGRÄNS – hranice pěstování. Od tohoto místa se už nevyplatí pěstovat žádné zemědělské plodiny, krátké léto jim nedá čas uzrát. V dálce vidíme zasněžené hory. Sněhu ubývá, protože na horách prší. Jedeme pod mrakem, ale řeky kolem nás zlovesně stoupají. Za lesem nás vítá VILHELMINA a řeka ANGERMANAÄLVEN, která zde protéká. Potkáme jí ještě vícekráte, ale to bude až cestou ze Severního mysu. Ve Vilhelmíně je právě něco, co se podobá české pouti, tak na chvíli zastavujeme. A Pavel filmuje.

Následuje městečko STORUMAN. Míjíme sochu obrovského červeného muže, který symbolizuje sílu a bohatství Laplandu – Laponska. Na příjezd do Laponska nás upozornily již dříve tabule v městečku DOROTEA. Laponci – Sámové, kteří jsou původní obyvatelé severu, jsou národem hrdým na svou zemi a tradice. Zabývají se chovem sobů a v čase pastvin bydlí se svými stády ve stanech, které jsou na pohled stejné jako stany amerických indiánů.

Jedeme zase po perfektním povrchu vnitrostátní magistrály. Ohleduplnost švédských řidičů je neskutečná. Pro Felícii je ideální cestovní rychlost 70 km/hod. Povolená rychost na silnicích v této oblasti je 90 km/hod, nebo častěji i 110 km/hod. Přesto nikdo s předjížděním nespěchá. Ani když se za námi vytvoří kolona více vozidel, nikdo nervózně nepředjíždí. A když nás již někdo předjíždí, je to na naprosto přehledných úsecích. Mnozí řidiči nám mávají a zdraví blikajícími světly nebo vztyčenými palci.

Tentokrát spíme ve turistické ubytovně v městečku SORSELE. Servis Feldičky komplikují dotírající komáři, na které dnes ani Indulona ani Tygří máslo neplatí. Přesto jsou mezi bydlícími takoví odvážlivci, kteří nedbají a koupají se za početné asistence komárů, jak ve vyhřátém bazénu tak i ve studené vodě sousedního jezera. Švédové jsou vůbec podivuhodně odolný národ…
Ujeli jsme 254 km.

Ilja Marco (švédské stréc)

Poznámka redakce: Reportáž je jejím autorem bohužel nedokončená.