Chci se podělit o neuvěřitelný zážitek z jinak pohodové cesty na Lada Sommertreffen Jena 2015. V pátek 31.7. na dálnici D7 došlo k poruše jednoho z vozidel naší výpravy. Z červené nulajedničky odlétl kamsi do příkopu černý předmět, což bylo následováno značnými vibracemi ze spodku vozidla. Diagnostika byla rychlá a jasná – roztržená hardy-spojka. Tu jsme ssebou neměli. Začali jsme žhavit telefony. Nakonec jsme se dotelefonovali do značkového Lada autoservisu AMK SHD Most, kam jsme se po telefonickém ověření dostupnosti dílu a odlehčení postiženého vozidla vydali. Po příjezdu do servisu jsme se ale nestačili divit. Autoservis AMK SHD Most asi leží v jiném časoprostoru, neboť to, co jsme tam zažili, snad již v tomto století ani není možné.

Autoservis Lada AMK SHD Most

Vezměme to ale postupně:

1. Závada nastala cca 15-20 km od Mostu. Po zjištění konkrétní příčiny, jsme začali zjišťovat možnosti obstarání náhradního dílu v co největší blízkosti. Z výběru možných variant nakonec zvítězil Most. Tam jsem volal a ptal se na dostupnost ND. Ta byla tamním pracovníkem během zcela normálního hovoru potvrzena.

2. Do servisu SHD Most jsme přijeli lehce před 12:00 (provozní hodiny jsou do 15:00) a hned jsme šli s Ronym (majitelem nulajedničky) do prodejny ND, kde proběhl nákup takto, cituji doslova (byl jsem tomuto svědkem):

Prodavač: Po našem příchodu žádný pozdrav, jen koukal.
Rony: Dobrý den. Kolega s Vámi před chvílí telefonoval a ptal se na hardy spojku. Máte?
Prodavač: Jo.
Rony: Tak bych si ji vzal.
Prodavač: Třistapadesátšest.
Proběhlo předání a zaplacení.
Rony: Děkuji. Nashledanou.
Prodavač: Nesrozumitelné zahučení.

Zdůrazňuji, že kontakt s prodavačem byl úplně ten první, který v daném Autoservisu AMK SHD Most nastal. Poněkud nás to zaskočilo, ale budiž. Prodavač nemusel mít zrovna svůj den, ale i tak je tohle chování k zákazníkovi opravdu za hranou slušnosti.

3. Rony s dílem odešel k autu a já jsem šel do přijímací kanceláře servisu za panem, tedy ehm soudruhem vedoucím Charvátem. Seznámil jsem ho s tím, že jsme veteránisté z Ladakubu, že jedeme z Brna do Německa na oficiální pozvání na mezinárodní sraz a co se nám přesně stalo. Požádal jsem ho, jestli by nám mohli pomoci i jinak, než jen prodejem dílu. Na to mi bylo odpovězeno, že mají plno, kluci na dílně nestíhají a že to nepůjde, snad jedině až příští týden v úterý. Když jsem nadhodil, že bychom byli ochotní za servis i připlatit expresní přirážku, nenastala od p. Charváta vůbec žádná změna postoje. Jen jako další argument vynesl věc o tom, že jsou prý ve skluzu.

4. Odešel jsem z kanceláře k autům, kde jsme probírali další možnosti a postup. Kluci začali pomalu chystat věci na svépomocnou opravu. Z čirého zájmu, proč že to vlastně nejde, jsme si obhlédli dílnu – a zůstali jsme v úžasu stát. Všude prázdno, uklizeno, pracovníci posedávali, venku jeden slastně pokuřoval. Ve zcela prázdné dílně se třemi volnými!!! zvedáky se nacházeli dva servismani. Jeden svačil, druhý zametal prázdnou dílnu. Šel jsem tam a zavedl s nimi řeč. Jedinou naplánovanou činností pro zbytek toho dne byla výměna alternátoru na jedné Š. Octávii, která stála venku, přičemž se čekalo na dodání dílu. (Asi až když jsme byli v polovině opravy, přijela dodávka z Autokelly s alternátorem.)

Plná dílna autoservisu AMK SHD Most

Mladšímu a komunikativnějšímu servisákovi jsem znovu vylíčil celou cituaci a zeptal se ho, jestli by to zvládli. Ten mě odpověděl, že ano, že by asi nebyl problém, ale že to musí povolit šéf. Požádal jsem tedy servismana, jestli by nemohl za šéfem dojít a domluvit se s ním na provedení opravy, kterou jsou schopni časově bez problémů zvládnout. Servisman tedy šel za šéfem a řekl mu, že by opravu stihnul a jestli to tedy může udělat. P. Charvát jej však div neseřval za to, že se mu motá do jeho práce, že jen on ví, jestli se oprava udělat dá, nebo ne a celé to zazdil tím, že ještě nemá od borců z dílny výkazy minulých zakázek a že je tedy naprosto jasné, že se nová zakázka dělat nedá.

Tím celé naše snahy o rozumnou domluvu skončily. Ještě jen dodám perličku, že když jsem uprostřed jednání s p.Charvátem zjistil, že AMK SHD Most je členem AČR (Autoklubu ČR), prokázal jsem se svým průkazem AČR a snažil jsem se operovat stanovami AČR o vzájemné pomoci atd. Opět bez jakékoliv odezvy. Stejně tak bez odezvy zůstala i naše žádost o zapůjčení volného heveru na dílně za nějaký poplatek, kde si opravu provedeme sami, když na to jejich pracovníci nemají čas.

Přetížený pracovník autoservisu AMK SHD Most

5. Nikdo z nás prostě pana šéfa neoblomil, ani když z okna viděl výpravu 4 veteránů, na kterou se v Německu čekalo. Zatímco on v klidu kamsi odjel se svojí dosti zanedbanou 2111, vybalili jsme tedy svůj vercajk a před prázdným servisem s lelkujícími zaměstnanci zahájili operaci výměny hardy-spojky na asfaltu. Inu, šlo to na vytvořeném provizoriu ze dvou heverů a podložené rezervy ztuha, v potu a nepohodlí, ale nakonec jsme, navzdory pálícímu slunci a teplotě 35°C ve stínu, slavili po necelých dvou hodinách vítězství. Jako bonus jsme si mohli po práci umýt ruce na WC servisu naší vlastní solvinou.

Svépomocná oprava před autoservisem AMK SHD Most

Fakt, že nikdo o naše auta nejevil vůbec žádný zájem, ani o to, že jsme skupina fandů značky, kterou SHD Most oficiálně zastupuje, jen dokládá absolutní nezájem jak o značku, tak o práci, o zákazníka, prostě o všechno… Fyzickým důkazem byla (je) červená firemní Lada 2111 v opravdu velmi bídném stavu. A to jak vzhledově, tak i mechanicky. Zvukové projevy brzd a zavěšení náprav, které auto produkovalo při přejíždění drobných nerovností a brždění opravdu nejsou dobrou vizitkou servisu, motivující dát si tam opravit své vlastní auto.

6. Tolik o naší krajně negativní zkušenosti s neuvěřitelným přístupem jednoho tzv. autorizovaného servisu v 21. století, v době tržního hospodářství. Nečekali jsme žádné zázraky. Jediné, co jsme čekali, byl profesionální a lidský přístup lidí, se zájmem o věc, ze servisu, který zastupuje naši značku. Ani jednoho jsme se bohužel nedočkali…

Na dílenském zvedáku by oprava trvala 20, maximálně 30 minut. Takto jsme auto opravovali sami na place před zcela prázdným servisem, za pomoci originálních heverů a nouzového vypodložení auta. I v těchto podmínkách s velmi špatným přístupem ke všem šroubům hardy spojky nám oprava nakonec zabrala cca 2 hodiny, vč. rozložení a úklidu všeho nářadí.

Roztržená hardy spojka

7. Pokud by v servisu měli dílnu plnou a skutečně měli plno práce, tak na to nikdo z nás neřekne ani popel. Všichni bychom to plně akceptovali a byli bychom vděční za prodej potřebného náhradního dílu. Celý tento příspěvek ale vznikl jako důsledek zcela zjevného rozporu, mezi nám prezentovanými možnostmi opravny a holou skutečností cca 3,5 hodiny před koncem uvedené pracovní doby!!! Přístup vedení tohoto servisu zamrzl v době svého vzniku, tedy před cca 45 lety. Pan Charvát a jeho svazarmovský přístup to dokládá v plné nahotě. I když ono i za minulého režimu byl mnohdy přístup servisů lepší a vstřícnější, než jaký jsme zažili v Autoservisu AMK SHD Most. Holt v Mostě dokázali, že jsou těžcí profíci a velcí fandové značky LADA.

Albert

Fotogalerie

[See image gallery at www.cck-brno.com]

Ta si klade za cíl vnést trochu světla do dlouhé a bohaté historie vývoje a výroby nábytku, která zejména v letech minulých probíhala na území Brna a v jeho blízkém okolí. Jelikož hlavní část expozice je věnovaná nám blízkému období 60.-70. let, rozhodli jsme se tuto výstavu navštívit. Výstava má dvě části. Hlavní část s historickými výrobky je umístěna v královské kapli. V jižním křídle (vedle restaurace) jsou potom oceněné práce současných studentů.

Královská kaple je skutečně krásně opravená. Na poměrně nevelké ploše jejich všech tří místností jsou vitríny s modely nábytku, výkresy a dokumentací. U stěn jsou na panelech popsány nejvýznamější milníky vývoje brněnského nábytkářského průmyslu. Ve středu místností a ve výklencích potom umístěné exponáty. Bohužel jde jen o zástupce sedacího nábytku, tedy křesla a zejména židle. Jedinou výjimkou je jeden sedací komplet čalouněné sedačky a křesel s konferenčním stolkem. Pokud jste se těšili na dobové sedačky, skříňový nábytek, či kuchyně, máte smůlu. Musíte se spokojit jen s několika fotografiemi a nákresy.

Rozporuplné pocity z výstavy v opravdu více než komorním duchu (ani nevelký prostor kaple není exponáty zcela využit) prohlubuje absence jakéhokoliv letáčku s vyobrazením exponátů, o výstavním katalogu nemluvě. Aby toho nebylo málo, panuje na výstavě přísný zákaz fotografování, na což ostřížím zrakem dohlíží hned několik pracovníků muzea. Za vděk tak musíte vzít jen pár fotografiemi na oficiální stránce výstavy.

Přesouváme se do jižního křídla, kde jsou ve čtyřech místnostech již výše zmiňované studentské práce. Jejich počet ani ztvárnění příliš nezaujme. Pár opravdu pěkných a invečních výrobků, které by stálo za to si prohlédnout „na živo“ je, bohužel, zastoupeno jen na velkoformátových tabulích.

Odcházíme s opravdu smíšenými pocity. Záměr výstavy byl sice dobrý, ale praktické provedení tento nápad do značné míry pohřbilo. Vystavovat by se toho přitom mohlo mnoho. Chtělo by to ale zcela jiný (větší) prostor a také „lidštější“ přístup bez přísného zákazu fotografování, jaký je adekvátní třeba u výstavy drahých šperků, ale u expozice „několika židlí“ působí zcela nepatřičně.

Vycházíme ven. Jižní terasa je zalitá bohatými paprsky slunce. Přímo ideální podmínky pro posezení na venkovní zahrádce kavárny. Vyhříváme se na sluníčku a vychutnáváme kávičku s dezertem. Je opravdu krásně a tak ten výšlap přece jen stál za to!

Albert

Na neděli 28.9. 2013 slibovala předpověď po dlouhé době pěkné slunečné počasí bez deště. Rozmrzelý uplynulým deštivým koncem léta, jsem se rozhodl spravit si chuť a tak jsem ještě dávno před rozbřeskem vyrazil na Sraz značkových klubů, který pořádal Simca klub na Sázavském ostrově, jež se nachází ve stejnojmenném městě.

Jako obvykle jsem zavrhnul nezáživnou jízdu po dálnici a zvolil trasu přes Vysočinu. Pěkně Brno – Tišnov – Bystřice nad Pernštejnem – Nové Město na Moravě – Žďár nad Sázavou – Havlíčkův Brod – Čáslav – Uhlířské Janovice – Sázava. Cesta pěkně ubíhala. Nad ránem lehce přituhovalo a tak pole a louky byly pod lehkým závojem zmrzlé rosy, jež se při počínajícím východu slunce nádherně blyštila milióny zlatavých jiskřiček. U Přibyslavi byla nastražená objížďka, kterážto mě moc nepotěšila. Ovšem za pár minut se mé lehké rozčarování změnilo v nadšení. To když mě matka příroda nabídla krásnou scenérii mlhy, stoupající z jednoho údolí pode mnou.

Lehce po deváté jsem byl již na místě – v kempu na Sázavském ostrově, kam se stále sjížděli další účastníci. Po přivítání s mnoha známými, bylo dost času si v klidu prohlédnout zúčastněná vozidla a s jejich majiteli probrat mnohé zajímavé detaily. S blížícím se polednem, se pomalu začal prázdný žaludek dožadovat přísunu stravy a tak jsme navštívili jeden z mnoha kiosků, kde proběhlo doplnění energie.

Po poledni jsme nasedli do vozů a v organizované koloně se vydali na spanilou jízdu malebným Posázavím. Cílem cesty byl hrad Český Šternberk. Tady naše poměrně početná kolona způsobila lehké pozdvižení, spojené s kompletním zablokováním poměrně stísněného parkoviště a přilehlé silnice. Nastala pauza na malou procházku, případně prohlídku hradu, kterou většina z nás využila.

Mezitím se čas přiblížil k pozdnímu odpoledni, a tak jsme se již daleko méně organizovaně, přesunuli zpět do kempu, který zalévaly dlouhé šikmé paprsky podvečerního slunce, sklánějícího se za obzor. Po vyhlášení výsledků ankety o nejhezčí vozidlo jsme se spolu s přáteli, kteří ještě neodjeli, přesunuli do jedné z hospůdek na večeři. Sedělo a povídalo se pěkně, jenže čas je neúprosný, venku mezitím nastala již téměř tma a cesta domů je dlouhá. Nastalo tedy loučení a odjezd domů po stejné trase, tentokrát už ale za úplné tmy.

Sraz značkových klubů je velmi pohodová akce s nenáročným programem. Velmi příjemná je možnost si v klidu vzájemě popovídat s ostatními účastníky, k čemuž na mnoha jiných akcích nebývá tolik časového prostoru. Počasí vyšlo nádherně a já si tak opravdu po více než měsíci dešťů spravil náladu. Pokud bude čas, rád pojedu zase.

Albert

Fotogalerie

Cesta po dálnici pěkně ubíhá a tak přijíždíme do policejního zařízení poblíž Ostravy vcelku brzy. Po přivítání a ubytování se odebíráme na přilehlou zahradu, kde u přichystaného grilu trávíme zbytek dne a následný večer v družném rozhovoru.

V nedělní ráno velmi brzy vstáváme, abychom stihli společnou snídani a následný nástup do služby. Odjíždíme do Ostravy a v 8:00 již parkujeme u ostravského hradu, kde si zabíráme a následně ohrazujeme část připraveného stání.

Během následující hodiny přijíždí i ostatní účastníci a to jak čeští, tak i mnozí zahraniční. Nabízí se nám tak ojedinělá příležitost podrobně si prohlédnout zahraniční služební techniku a samozřejmě i podebatovat se zahraničními kolegy.

Před polednem zanecháváme své stroje na místě a odjíždíme do centrály Báňské záchranné služby, kde se nás ujímá jeden ze zkušených instruktorů – záchranářů. Následuje téměř tříhodinová velmi zajímavá a podrobná exkurze, během níž nám jsou ukázány veškeré služební prostory, pomůcky a nástroje, vč. praktických ukázek. Jako bonbónek jsme provedeni i tréninkovým polygonem, velmi věrně imitující skutečné těžební štoly, kde se cvičí budoucí záchranáři. Polygon umožňuje věrnou simulaci různých stavů, tj. zaplynování, zadýmení, velké zvýšení teploty prostředí atp.

Po vyčerpávající exkurzi v Báňské záchranné službě se vracíme zpět k ostravskému hradu. V rychlosti stíháme lehký oběd a již rychle pospícháme k našim strojům, abychom se mohli zařadit do kolony služebních vozidel, s nimiž odjíždíme k ostravské radnici.

Zde se vozidla přeskupují do logických celků a probíhá krátká statická výstava. V mezičase ke mě přichází jeden z organizátorů dnešního Dne PČR a snaží se mi do auta vnutit zpěvačku Helenu Zeťovou, která se účastní doprovodného kulturního programu. Do debaty se vkládá jeden ze dvou plukovníků, které mám na palubě a ten rozhoduje, že s námi Zeťová nepojede. Mezitím se výstava u radnice nachýlila ke konci a všechna auta se za doprovodu světel a vrzu vrací přes město k hradu. Následuje slavnostní raut a oficiální ukončení programu.

Po rozloučení se zahraničními kolegy ještě sledujeme odlet dvou vrtulníků a následně i my nasedáme do aut a vyrážíme zpět k domovské služebně. Slunce se již sklonilo za obzor, přičemž cesta je ještě dlouhá, byť naštěstí po dálnici pěkně ubíhá.

Děkujeme pracovníkům z Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje za pozvání a pěknou náplň dne a těšíme se někdy příště opět na viděnou.

Albert

Fotogalerie

Čtvrteční přivítání v Brně

Tentokrát naše účast na srazu začíná, trošku netypicky, již v Brně. Ne, nejde o protimluv. Ve čtvrtek 4.8. v podvečer totiž do Brna přijíždí malá kolona čtyř žigulíků z německého Lada-Weltu. Vrací se ze společné dovolené z rakouských Korutan. Jedeme se s nimi přivítat do hotelu a domlouváme se na plánu cesty. Zjišťujeme, že Christian nejede svým autem, ale předváděcí Ladou Kalina kombi. Tu má zapůjčenou od německého zastoupení Lady. Během cesty dělá propagaci, ale zejména testuje auto v ostrém provozu. Výsledek testu bude využit jak pro Deutsche Ladu, tak i pro články v motoristických časopisech. Názorná ukázka toho, jak by se měly věci dělat.

Páteční jízda z Brna

Druhý den ráno, v pátek 5.8., vyrážíme od Hotelu Myslivna. Projíždíme částí starého přírodního Masarykova okruhu, kde jezdila taková esa, jako Chiron, Nuvolari, Farina, atp. Protahujeme se Brnem a vyjíždíme směrem na Svitavy – Hradec Králové – M. Boleslav – …. Němci mají dálnic už dost a rádi se podívají i po naší zemičce. Nám mimodálniční trasa taky vyhovuje víc. Na Kolibě před Hradcem se zastavujeme na oběd. Lady, zejména ty německé, budí na parkovišti solidní pozornost.

Další zastávku děláme v Boleslavi. Na výslovné přání našich německých kolegů se jdeme mrknout do muzea, či spíše jeho torza. Většina věcí je nastěhovaná v depozitáři, kam posléze míříme. Zaujme mě Octavia combi, či spíš její zpětné zrcátko. Překračuji hrazení a jdu blíž. Ano, mám pravdu. V muzeu osadili na Oktávku ladazrcátko z nulajedničky! Následně na autě podobných nepřesností zjišťuju daleko víc. Vrcholem všeho jsou hliníkové prahové lišty. Místo leštěného hliníku je na nich stříbrný komaxit. Poté, co si někteří z naší výpravy kupují od značně neochotné obsluhy v informacích pár drobností, pokračujeme směrem na Děčín, za kterým následuje ještě jedna zastávka v Hřensku.

V podvečer přijíždíme do nám již známého penzionu Am Bergwald. Jelikož jedeme nulapětkou, tak tentokrát nepotřebujeme, tak jako před rokem, spát co nejblíž autu. Neodmítáme tedy velmi milé gesto a přijímáme ubytování v luxusním apartmánu s výhledem na údolí. Na společné večeři se od organizátorů dozvídáme, že nás druhý den čeká velmi náročný program a tak se moc nezdržujeme a jdeme brzo spát.

Sobotní sraz začíná

V sobotu brzy ráno vstáváme a jdeme na snídani, tvořenou bohatými švédskými stoly. Po snídani si prohlížíme vozbu na parkovišti a čekáme na příjezd posledních účastníků, kteří nespali v penzionu, tak jako my. Plácek se postupně plní. Z Čech přijíždí kamarád Valda se svými známými. Největší pozornost však svým příjezdem vzbuzuje Martin z Potsdamu. Přijíždí totiž se svou zcela novou nulasedmičkou. Okamžitě je obklopen houfem zvědavých ladamaniaků.

Jak se později dozvídáme, jde o kus z poslední série vyrobené přímo v Togliatti těsně před ukončením výroby. Členové německého ladaklubu se domluvili a vytvořili takovou objednávku, že naplnili celý jeden závoz Deutsche Lady. Většina z nich si auta nechala u dovozce profesionálně individuálně upravit. Martin si nechal snížit podvozek, upravit brzdy a ještě pár dalších věcí. Opět jde o ukázku toho, že když se chce, tak věci jdou.

Hurá do Drážďan!

Po příjezdu posledního opozdilce vyrážíme v koloně od penzionu Am Bergwald přímo do Drážďan. Jelikož jsme trasu minulý rok jeli vícekrát, nejde pro nás o nic nového. Naopak porovnáváme změny. V Pirně na semaforech se naše kolona trhá. Zvolňujeme a pokračujeme dál. Na začátku Drážďan zastavujeme a dáváme jednotlivé části kolony opět dohromady. V kompaktním útvaru přijíždíme na parkoviště u Gläserne Manufaktur.

Po zaparkování vyrážíme do blízkého městského parku, kde jezdí úzkorozchodný vláček. Jeho největší zvláštností je, že jej téměř výhradně obsluhují děti. Nasedáme a projíždíme parkem na opačný konec, kde vysedáme, dostáváme občerstvení a máme osobní volno. Procházíme se parkem a obdivujeme krásný barokní zámeček. Poznenáhlu se obloha zatahuje zlověstnými, ocelově šedými až černými mraky. Začínáme se lehce obávat chvil budoucích, neboť deštníky jsme samozřejmě nechali v autě. Naštěstí se vše odbyde jen několika přeháňkami. Mezitím už ale houká vláček a my se vracíme na parkoviště k autům.

Parkovištěm ale jen procházíme a jdeme do Gläserne Manufaktur. Zde nás čeká prohlídka této chlouby koncernu VW. Za bonus s přidanou hodnotou považuji fakt, že naše skupinka čechů dostává česky hovořícího průvodce. Jak posléze zjišťuju, jde o docela sympatickou slečnu, pocházející z jedné mě známé vesnice poblíž Brna. Jak je ten svět malý. Přestože se návštěvníka jak forma prohlídky, tak i pojetí budovy jako takové snaží silně ohromovat na každém kroku, na většinu z nás to vůbec nepůsobí. Na závěr prohlídky jsme měli možnost navštívit VIP showroom a prolézt si do detailu všechny nejvyšší modely koncernu s maximální výbavou. V praxi jde jen o vozy značek Audi a VW. Zaměstnanci jsou z nás po chvilce v šoku, protože jak my, tak zejména němečtí účastníci nešetří kritikou a s obrovskou dávkou ironie a sarkasmu vystavené kusy komentujeme. To vše za velkého smíchu. Asi na nás budou dlouho vzpomínat. K nákupu nějakého povozu výšezmíněného koncernu nás návštěva zcela jistě nepřesvědčila, ale jako zkušenost to bylo velmi dobré. Člověk měl možnost se detailně a v klidu podívat do míst, kde masírují ego případných kupců.

Gurmánské intermezzo

Vysílení prohlídkou manufaktury nasedáme do aut a vyjíždíme z Drážďan. Stoupáme klikatícími se silničkami, zalitými zlatavými paprsky pozdního odpoledního slunce do kopců nad městem. Po několika kilometrech přijíždíme do vesničky k místnímu SDH. Vcházíme do prostorného sálu. Uprostřed je velká slavnostní tabule a při jedné stěně se nad lihovými kahany v nerezových mísách přihřívá námi toužebně očekávaný oběd. Výběr je vskutku bohatý a přestože si mnozí z nás opakovaně přidávají, není téměř šance ochutnat všechno. Po velmi chutném a bohatém jídle ještě chvíli sedíme a povídáme si. V sále to hučí jako v babylonské věži směsí němčiny, ruštiny, češtiny a občas i angličtiny. Mezitím venku zapadlo slunce a pomalu se šeří. Pomáháme uklízet sál a posléze jdeme k autům. Přestože je již značně šero, téměř tma, čeká nás ještě jeden bod dnešního programu. Dalo by se říct, že třešnička na dortu.

Oklikou mimo města a vesnice jedeme k Festung Königstein. Kolona Žigulíků, plazící se již za úplné tmy po úzkých lesních silničkách, jako přízračný tajemný rudě zářící had, má obrovské kouzlo. Míjíme záchytné parkoviště pod hradem a suverénně projíždíme několika zákazy vjezdu. Parkujeme až těsně u brány hradu, kam se normálně autem vůbec nesmí. Zde na nás již čeká stylově oblečený kastelán.

Zlatý hřeb na hradě

U vstupu do hradu každý z nás dostává zapálenou starobylou lucernu. Až ji dostaneme všichni, tak kastelán zavírá bránu a vypíná osvětlení. Začíná kouzelná noční prohlídka hradu, kde jediným světlem je svit měsíce a mihotavé plamínky několika desítek luceren. Postupně procházíme hradem, nádvořími, sklepeními a já už ani nevím, čím vším ještě. Průvodce do nás doslova hrne mnoho velmi zajímavých informací. Detaily vynechám, protože už si ne všechny pamatuju, ale hlavně by vydaly na celý další článek.

Blíží se půlnoc a před námi se zjevuje světlá rohová věž, z jejíchž zdobných oken vychází omamná záře z křišťálových lamp a lustrů. Po téměř dvouhodinové procházce zcela temným hradem obrovský kontrast. Necháváme lampy venku, vcházíme dovnitř a sedáme si kolem stolu prstencového tvaru. Kastelán nás ještě zásobuje posledními informacemi. V tom na věži začnou odbíjet hodiny půlnoc a ……… kouzlo je zde. Pod stolem to cvakne a podlaha uprostřed stolu zmizí. Nahýbáme se a vtom vidíme, jak se k nám z velké hloubky něco blíží. Mrká to na nás mnoha světýlky. Po chvilce zjišťujeme, že se k nám blíží stůl. Tedy jeho střední část. No a na něm svíčky a skleničky s aperitivem. Vskutku parádní číslo! Připíjíme si, řidiči samozřejmě nealkem a děkujeme průvodci za nevšední zážitek. Pomaličku odcházíme k autům. Čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta na penzion, kam přijíždíme v pozdních nočních, resp. brzkých ranních hodinách velmi příjemě unavení.

Nedělní závěr

Druhý den v neděli všichni vstáváme o dost později, než obvykle. Po snídani ještě chvíli klábosíme, ale jelikož čas je neúprosný, se všemi se loučíme. Zejména potom s organizátory, kteří opět prokázali velké umění a připravili pro nás krásný sraz s nevšedními zážitky. Ještě jednou díky!

Jelikož nás při noční prohlídce hrad Königstein skutečně nadchnul, vyrážíme opět k němu s cílem prohlédnout si jej pořádně i za denního světla. Tentokrát parkujeme na záchytném parkovišti a jedeme autobusem na hrad. Po vystoupení zjišťujeme, že se mezitím silně zatáhlo a obloha nevěstí vůbec nic dobrého. Po čase začíná i pršet. Nakonec tedy měníme plán, prohlížíme si zběžně hrad jen zvenčí a jdeme zpátky k autu.

Vyrážíme na cestu domů. Rozhodujeme se, že tentokrát vyzkoušíme dálniční variantu a tak jedeme přes Ústí n. Labem a Prahu až domů. Celou cestu prší a je zima, tak se ani nikde nezastavujeme. Téměř celou dobu na dálnici auto ženeme, jak jen to jde. Od Ústí do Prahy je to do kopečka a moc se třináctce nechce. Za Prahou, po přejetí kopečků se ale daří auto rozvášnit tak, že ručička rychloměru opouští cejchovanou část stupnice. Drtivou většinu doby se nám daří držet se v levém pruhu, což mnoho předjetých řidičů jen těžko chápe. Je mě jasné, že úchvatné spotřeby 6,5/100 cestou do Drážďan nedosáhnu, ale ta sranda za to stojí. Navečer přistáváme v Brně se spotřebou 9,1, což vzhledem ke stylu jízdy považuju za výbornou hodnotu. Jsme unavení, ale nelitujeme toho. Jakmile to půjde, pojedeme opět!

Albert

Fotogalerie

Aha, teď mě dochází, že bych tu Šanghaj měl trošku uvést na pravou míru. Ne nebojte, neletěl jsem na druhý konec Euroásie. My tady ve Štatlu totiž máme svou vlastní Šanghaj. Během posledních dvaceti let se charakter této oblasti ale dosti změnil a dnes se zde pořádají akce v lehce netradičním prostředí.

Relativně malý plácek pro auta se postupně prakticky úplně zaplnil zajímavou směsicí aut. Přijela auta jak předválečná, tak i poválečná. Největší zastoupení ale měla auta novějšího data výroby a to z obou stran tzv. železné opony. Mezi těmi západními se vyjímal velký a nádherně renovovaný Opel Kapitan

Všechny příznivce retrověcí z ČSSR potěšil bohatý stánek, kde bylo možné ochutnat i zaručeně pravé bonbóny Čokoládoven o.p., závod Sfinx, Holešov – viz titulní foto.

No a nakonec byl za spolupráce příslušníka a jeho pomocné stráže zatčen i jeden živel.

Než se člověk nadál, bylo zde pozdní odpoledne a s ním i konec Šanghajského srazu. Na této akci šlo zejména o hodně pohodové setkání části veteránistické obce z Brna a okolí. Příjemné bylo teplé občerstvení a nápoje pro každého účastníka. A vzhledem k tomu, že šlo spíš o komorní akci, bylo dost času navzájem splknout a probrat poslední drby.

Účasti jsem rozhodně nelitoval. Tož zase někdy na viděnou. Třeba opět v Šanghaji.

Albert

Fotogalerie

Vyrážíme

V opravdu časném a chladném sobotním ránu dne 7. května vyrážíme směr Frýdek-Místek. Jedeme, jako obvykle, po normálních silnicích. Provoz je malý a tak má cesta opravdu poklidný výletní charakter. Tu a tam se někde zastavíme, jenže následný pohled na hodiny je neúprosný. Musíme trošku přidat, abychom včas stihli registraci a následný start. Po již méně klidné závěrečné fázi přiblížení dojíždíme na náměstí v Bílovci právě včas. Registrace končí přesně za 15 minut.

Přestože někteří kolegové z Ladaklubu již v únoru slibovali, že se akce určitě zúčastní, nakonec zjištujeme, že jsme zde s Žigulíkem zcela osamocení. Ale dost už rozhlížení, čas kvapí a musíme se konečně zaregistrovat. Všechno jde jako po másle. Rychle vyplňujeme registrační formulář, dostáváme tašku s upomínkovými předměty, startovní číslo, a …….. tvarohové a povidlové koláčky! Naprosto výborné!!! Dokonalé doplnění energie před startem. Mňam, mňam! Odcházíme od registrace a co, nebo spíš koho to nevidíme? Nakonec zde přeci jen nebudeme z LKCS sami. U vchodu do muzea, kde probíhá registrace, se totiž potkáváme s právě dorazivším Maniacem. Prohazujeme rychle pár slov a každý spěcháme za svým.

Na startu

Všechno nám vychází skoro na minutu přesně. Sotva nalepíme na sklo registrační číslo a zběžně si prohlédneme auta zaparkovaná na náměstí, začíná oficiální zahájení srazu. Po krátké jízdě zručnosti s kelímkem vody přijíždíme k samotné startovní čáře, kde dostáváme tradiční šipkový itinerář a stručné pokyny. Vyrážíme na trať. Jenže ouha! Asi po 400m je itineráři konec, neboť ulice s plánovaným průjezdem je uzavřená. Musíme jet poměrně složitou objížďkou. To znamená, že veškeré kilometrové údaje ve slepém šipkovém itineráři přestávají sedět s tachometrem. To bude ještě zajímavé. Nejsme v tom sami. Problémy má i většina dalších účastníků. Proto není vůbec neobvyklé potkávání kolegů v protisměru, náhodně vyjíždějící z jiných ulic atp. Nakonec se nám přeci jen daří napojit se na správnou trasu soutěže a pokračovat k prvnímu kontrolnímu stanovišti. Přijíždíme na plácek vedle nějakého autoservisu. Dle popisu bodů v itineráři to musí! sedět. Jenže co to? Nikde nikdo. Žádné označení stanoviště, nic. Jen se plácek postupně plní dalšími přijíždějícími účastníky. Ptáme se jeden druhého, ale nikdo nic neví. Následně kdosi někam telefonuje a po chvíli se dozvídáme, že tento první kontrolní bod byl zrušen. Přesný důvod si již nepamatuji. No nic, pobaveně nasedáme do aut a téměř nesoutěžně se v mírně potrhaném vláčku přesouváme dál. Alespoň jsme si srovnali tachometry a tak víme, kolik musíme odečítat, resp. přičítat. To je makačka na rychlé počty.

Cestou si kromě krajiny a jiných věcí všímáme, že občas se z vláčku někdo utrhne a někam záhadně odbočí. Jedeme dál a po asi 12 km přijíždíme k dalšímu, tentokrát již skutečně obsazenému a funkčnímu kontrolnímu stanovišti. Již z dálky je mně jasné, co se bude dít. Ano, je to házení klínových řemenů z okna auta na zapíchnutý kolík. Obsluha odmítá mé naléhání, aby do jízdního výkazu napsala nulu. Musím házet. A výsledek? Ano, nula bodů. Kdo by to u mé oblíbené disciplíny čekal, že.

S hrdě se vypínající nulou ve výkazu pokračujeme dál. Přijíždíme do areálu Centra bezpečné jízdy. Zde na nás čeká malé občerstvení, krátký test znalostí vybraných italských slovíček, ale hlavně soutěžní jízda smyku na speciální vytyčené dráze. Nejezdí každý svým autem, ale k dispozici je jedna specielně upravená Felicia. Zadní náprava je položená na vozíku se čtyřmi malými otočnými kolečky (styl nákupního vozíku). Úkolem je projet s tímto autem vytyčenou dráhu v nejkratším možném čase. Za každý sražený kužel jsou trestné vteřiny. Marně protestuju, že pro nás, celoživotní uživatele aut se zadním náhonem, jde o jasný handicap. Nicméně trasu nakonec absolvuju ne ve zrovna nejkratším čase, ale zato bez jediného sraženého kuželu. Konečně tedy nějaké body do výkazu. Test italštiny nic moc nezachránil. Pouhopouhý bod, ale i ten se počítá.

Po smykové pauze jedeme dál. Máme za úkol najít nějakou starou věž podle obrázku a zjistit její původní a i současný způsob využití. Ve spolupráci s jednou posádkou pěkné Barchetty se nám to nakonec daří. Původní vodojem nyní slouží k pěknému a netradičnímu bydlení. Chvilku věž okukujeme a děláme pár fotek. Jenže na planině u věže je studený vichr jako na Orknejích a tak raději zalézáme do aut a pokračujeme v cestě.

Nastává asi nejpernější část jízdy dle šipkového itineráře. Absolutně se nám nedaří na okraji Ostravy, v jedné průmyslové zóně, najít ve spleti cest správnou odbočku k ukrytému předposlednímu stanovišti. Domlouváme se s posádkou Barchetty a začínáme pročesávat areál. Nakonec je posádka Barchetty úspěšnější a troubením nás volá na správné místo. Ve dvorku mezi halami musíme co nejpřesněji zaparkovat k vpravo položené fošně, zarovnat zadní nárazník s čárou na zemi a nakonec potlačit auto. Bodový zisk je v očekávaném průměru. Zejména při tlačení auta jsem ale ztratil, neboť jsme s druhou posádkou tak vtipkovali, že nám oběma nakonec díky smíchu již nezbývaly síly.

Děláme další korekci tachometru a odjíždíme na frýdecko-místecké náměstí, kde nás čeká poslední soutěžní úkol – projet trasu zručnosti, vystoupit, nasadit si rukavice a překutálet rezervu po koberci. To vše v rámci jednoho časového měření. První část jde poměrně dobře, byť je ze způsobu stavby tratě zcela jasné, že bylo počítáno zejména s účastí pětistovek, šestistovek a dalších malých aut. S Žigulíkem je to místy opravdu o fous. Dojíždím na konec dráhy, vystupuju a rvu si na ruce rukavice ne zrovna největší velikosti. Beru kolo a chci kutálet. Jenže kolo je nějaké neposlušné, pořád poskakuje a uhýbá. Po dokutálení do cíle zjišťuji, že na kole je záměrně křivě nasazená pneumatika. Bodejť by to nedělalo psí kusy. Ale sranda musí být a to je hlavní. Místní občané, sedící za páskou na lavičce, se taky na náš účet patřičně baví.

V cíli

Přejíždím s autem na nádvoří zámku a jdu odevzdat jízdní výkaz. Organizátor si jej bere, letmo prohlíží a pak se ptá:
>A kde máte vyplněné samoúkoly?
>Cože? Jaké samoúkoly?
>No tady ty z předposledního listu (mnohastránkového pozn.) itineráře.
>Aha, ukažte? Hmmm, tak to jsme si vůbec nevšimli a na startu nám nic neřekli. Každopádně teď už je to jedno. Tady máte výkaz, znovu trasu nepojedu.
Teprve teď nám došlo, kam odbočovala mnohá auta z vytyčené trasy. Co jsme se potom bavili s jinými posádkami, nebyli jsme v opomenutí úkolů sami, neboť většině z nás o tom nikdo na startu opravdu nic neřekl. V jasné výhodě tedy byli pravidelní účastníci srazu. Naštěstí mně o nějaké body vůbec nešlo. Nejsem nijak soutěživý typ a podobné srazy si chci vždycky spíš užít, než se honit za bodovými zisky. Každopádně jde o nemilé opomenutí informovanosti účastníků ze strany organizátorů.

Jelikož již bylo dávno po poledni, přepadl nás slastný pocit hladu, kterýžto jsme se spolu s Maniacem rozhodli zahnat v jedné příjemné hospůdce na náměstí. Po výtečném obědě, vyztuženém pár zákusky, jsme si šli do zámku prohlédnout tématickou výstavu k historii motorismu. K vidění byly kromě motorů, převodovek a jiných fragmentů starých vehiklů zejména motoristické prospekty, modely a jiné automobilie. Výstava byla sice komorní, ale docela pěkná.

Po výstavě proběhlo na nádvoří částečné vyhlášení výsledků. Ocenění předával náměstek primátora p. Michal Pobucký. Poté jsme se přesunuli k vozidlům a v koloně zarámované paprsky pozdního odpoledního slunce jsme spanilou jízdou dojeli až do Bartošovic. Tady v jedné pizzerii proběhlo vyhlášení dalších výsledků a losování tomboly. Pro nás byla spíš zajímavější pizza, na kterou jsme na startu obdrželi voucher.

Škoda jen, že dobrou náladu velmi pozdního odpoledne lehce narušilo jen udílení cen za různé renovace atp. Nemám tím na mysli samotný průběh vyhlášení, ale spíše poněkud nešťastný způsob provedení výběru vítězů jednotlivých kategorií, což opravdu dokáže pokazit jinak dobrý dojem z akce. Snad se to časem změní.

Po večeři jsme se rozloučili a vyrazili na cestu do Štramberka, kde jsem s předstihem v jednom vyzkoušeném penzionu zarezervoval ubytování jak pro nás, tak pro Jahodu.

Nedělní štramberská relaxace

Druhý den po snídani jsme se šli projít po městečku a podívat se, co je zde za pár let od naší poslední návštěvy nového. Auto jsme zaparkovali přímo na náměstí. Hlídači/správci spadla brada natolik, že úplně zapoměl chtít zaplatit parkovné. Prošli jsme si pár uliček, vyšli samozřejmě i na Trúbu. Mezitím se značně přiblížilo poledne a tak jsme vyrazili domů. Po cestě jsme to vzali přes Příbor, kde jsme si prohlédli velmi pěkný památník letcům padlým za druhé sv. války. Dorazili jsme na místo chvíli po skončení slavnostního ceremoniálu (je totiž 8.5.), takže na místě bylo ještě velké množství květin atp.

V podvečer jsme již byli doma, příjemě unavení víkendovým výletem. Ze srazu ostravského Fiat klubu se vyklubala docela příjemná akce s nenáročným programem. Zejména pokud si člověk chce jen udělat výlet a cestou se zastavit i někde jinde, tak je účast velmi dobrá záminka. Takže nakonec jsme byli spokojení a účasti ani v nejmenším nelitovali. A ani náš celkový výsledek -152 bodů, ano, opravdu je tam mínus! to nemůže nijak pokazit.

Albert

Fotogalerie

Po přivítání delegace a zahájení programu nám byly ukázány novinky, přibyvší od loňského otevření služebny. Následovala společná pamětní fotografie příslušníků.

Poté jsme se v organizované koloně přesunuli do Křenovic k památníku prvorepublikového velitele místní četnické stanice, vrchního strážmistra Jaroslava Látala, který byl smrtelně postřelen ve službě dne 3.10. 1937, následkem čehož následující den, tj. 4.10. 1937 následkům vážných zranění podlehl. Zde byla uctěna jeho památka.

Následoval přesun na oběd, po kterém jsme odjeli do objektu zvláštního určení, kde proběhlo přezkoušení odborné způsobilosti příslušníků.

Celá akce byla v pozdním odpoledni ukončena na Mohyle míru.

Albert

Fotogalerie

Vše se událo v sobotu 5.3. Začalo to vstáváním v poněkud extrémně časnou hodinu a dopravu rozjezdem MHD na místo odjezdu. Z místa odjezdu se nám naskýtal pohled na z šera počínajícího dne vystupující dominantu Štatlu. Následovala cesta provázená nádhernými pohledy na rudý kotouč právě vycházejícího slunce, jehož paprsky rozehrávaly úchvatnou podívanou na tisíce třpytících se perel na namrzlých polích.

Železniční muzeum

Po příjezdu do Sigmundsherbergu jsme zaparkovali a vydali se do muzea železnice. Zde se nás ujal jeden z jeho zakladatelů, který nás provedl jak prostory s expozicí, tak i depozitáři. Přízemí muzea je věnováno jen železnici. Jsou zde ukázky jednotlivých nádražních provozů z jednotlivých let, doplněné ucelenými kolekcemi např. světel apod.

V prvním patře výstava železničních artefaktů pokračuje. Zbývající prostor je využit pro připomenutí poněkud zapomenutého dění z průběhu 1. sv. války. V necelém dvoutisícovém městečku Sigmundsherbergu totiž v jejím průběhu vyrostl zajatecký tábor pro 40.000 zajatců, převážně Italů. Zajatců však bylo tolik, že kapacita tábora byla překročena více než trojnásobně, když zde bylo umístěno neuvěřitelných 123.000 zajatců! Bez zajímavosti není ani to, že rakouská armáda nebyla schopná se o zajatce postarat a tak dozorci spolu s celým velením tábora dezertovali a nechali téměř půl roku zajaté Italy napospas. Další šokující věc byla ta, že budovy v táboře neměly vůbec žádnou možnost topení. To bylo jen ve třech budovách, kde bylo velitelství a nemocnice. Celý tábor je představen prostřednictvím pěkného 3D modelu.

Lehce vymrzlí po prohlídce depozitáře (bývalá výtopna) a volných ploch jsme velmi ocenili teplo muzejní stylové hospůdky. Na ploše nás mimo jiné zaujala hybridní diesel-elektrická lokomotiva s pantografy a ukázka ničivé síly bomb na nápravy lokomotivy. Kolem poledne jsme se s muzeem, které postavil za vlastní peníze klub nadšenců bez jakýchkoliv půjček, rozloučili.

Muzeum motocyklů

Následoval krátký přesun do soukromého muzea motocyklů, kde se nás ujal přímo pan majitel, který v budově muzea i bydlí. Dívat se bylo opravdu na co. Zastoupené byly i československé výrobky. Obě patra budovy jsou plná k prasknutí a tak se nyní pilně pracuje na dostavbě 3. podlaží budovy.

V nastávajícím odpoledni jsme se přesunuli do jedné z místních restaurací na oběd. Po načerpání dalších sil jsme se vydali do posledního z trojice místních muzeí.

Muzeum klasických a sportovních automobilů

Již z dálky nás vítala obrovská hala. Překročením jejího prahu jsme se ocitli v jiném časoprostoru. Tolik exkluzivních automobilů pohromadě je k vidění opravdu jen málokde. Hala připomínající zevnitř kouzelnou stodolu z nějakého dědictví, je do posledního místečka zaplněná samými skvosty.

Ze značek převažují Aston Martin, Ferrari, Lamborghini, Maseratti, De Tomaso, Jaguar, Rolls Royce atp. K vidění tu jsou takové ikony, jako třeba kultovní Lamborghini Countach, Aston Martin Lagonda, atp. Značnou část haly zabírají i slavné modely amerických značek. Nejděsivější zjištění bylo, že nejobyčejnějším autem v hale bylo zcela nudné BMW CSI 635 Alpina, či Porsche 944. Celá tato sbírka je soukromá a patří jednomu majiteli.

Závěr

V podvečer jsme se vydali na cestu domů a do Brna dorazili již téměř za tmy. Celý výlet byl skutečně parádní. Návštěvu muzeí v Sigmundsherbergu opravdu vřele doporučuji. Nejlépe ale s řidičem!, protože poslední (čtvrté) muzeum, které jsme již navštívit nestihli, je muzeum Šnapsu s bohatými ochutnávkami.

Albert

Fotogalerie