Loňská rekordní účast 283 mopedů slibovala akci s velkým A, tak jsem si řekl, že TO musím vidět!

S předstihem dvou týdnů jsem začal sestavovat svého Stadiona S11, který byl po loňské, 1 680 kilometrů dlouhé expedici do Itálie, v instantním, tedy zcela rozebraném stavu. Opotřebené díly byly vyměněny, lak opraven a v pátek, den před akcí, se můj milý moped po dlouhé době rozjel vlastní silou. Následovala asi 10 km dlouhá zkušební jízda, při které se i přes šetrný styl jízdy mírně kously nové pístní kroužky. S padající tmou jsem je tedy vyměnil zpět za staré kroužky a zdálo se, že vše už bude v pořádku.

Ráno jsem na mopeda nabalil spacák a vyrazil na asi 5 km vzdálené místo srazu s dalším mopedistou Martinem, sedlajícím Stadion S22. Cestou se však ukázalo, že něco není úplně v pořádku. I přes hodinové laborování mě vadné zapalování předčasně vyřadilo ze hry. Na další oživovací pokusy už nebyl čas, tak jsem osedlal Jawu 250 kývačku a se značným zpožděním a slzou v oku, vyrazil se alespoň podívat na ostatní pojízdné mopedy. To už mi volal Erik, kamarád z Bratislavy (který na Žebrák dojel těch 400 km po ose na Pionýru), že se na spanilou jízdu startuje o půl hodiny dříve, tak ať spěchám. Stihnul jsem to jen tak tak!

Při mém příjezdu do Žebráku akorát startovala kolona mopedů na již sedmý ročník spanilé jízdy. Kolona jela převážně ve čtyřstupu, někdy i víc a s velmi malými odstupy mezi stroji, přesto trvalo skoro 3 minuty!!! než všichni projeli.

V drtivé většině se jednalo o Stadiony S11 – jejich počet bych odhadoval na víc než 200 kusů. Zbytek byly Stadiony S22, několik Jawett standart nebo sport a pár kusů Stadionů S23. Celkem 331 mopedů! Kolonu uzavíralo několik Pionýrů, Jaw vyšších kubatur, Harleyů a moderních čtyřkolek.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z takové nadílky starých mopedů a než jsem uvěřil, že to nebyl jen sen! S několikaminutovým zpožděním jsem začal kolonu stíhat. I když jsem neznal trasu, stopování mopedů nebylo obtížné. Cestu lemovaly už od samého začátku odpadlíci, kteří, jak se později ukazovalo, zvládali závady strojů víceméně opravovat a pak rychlou jízdou se zalehnutým jezdcem za řídítky konvoj dohnat. Dalším navigačním bodem byl celkem svižně se na obzoru pohybující modrý oblak.

Po půlhodině jízdy byla první plánovaná pauza, při které si stroje i jezdci na čtvrt hodinky odpočali. Konečně jsem si mohl prohlédnout stroje hezky v klidu a že bylo na co koukat! Od mopedů ve stavu snad včera vytažených z kupky sena, přes krásně udržované stroje až po značně upravené kreace s motorem ze Stadionu.

Následovaly další, většinou půl až třičtvrtěhodinové přejezdy, prokládané občerstvovacími pauzami. Pořadatelé měli perfektně zvládnutou organizaci, takže do snad více než kilometrové kolony mopedů, nebyl vpuštěn žádný cizorodý prvek, tedy ani já s dvěapůlí. Všem účastníkům krylo záda několik mikrobusů s vleky upravenými na převoz mopedů, co už vlastní silou nemohly dál, takže se nikdo nemusel bát, že zůstane někde na trati sám a bez pomoci. Nechybělo ani vozidlo s lékařem. Pro mopedisty z dalekých krajin bylo samozřejmě zajištěno i ubytování na předcházející a následující noc v tělocvičně místní školy.

Cíl jízdy byl opět na náměstí v Žebráku, kde celá akce krátce před polednem začínala. Jako třešnička na dortu, byla skvělá exhibice trialisty Martina Křoustka a slosování startovních čísel registrovaných účastníků o hodnotné ceny (od lahve něčeho dobrého k pití až po dovolenou u moře). Kolem páté hodiny jsem se vydal domů s pevným přesvědčením, že příští rok musím tuhle akci znovu navštívit a určitě i s MOPEDEM!

Ondra Láska (Hajtrista)

Letos, stejně jako loni, jsem se znovu vydal poslední říjnovou sobotu do Solvayových lomů na ukončení sezóny, doprovázené setkáním přátel staré techniky. Nejedná se sice o akci ryze „automobilistickou“, ale i příznivci a motorů si zde rozhodně přijdou na své. Tentokrát jsem se dostavil poněkud brzy, čehož jsem využil ke krátké procházce překrásně barevnou podzimní přírodou na nedalekou skalní vyhlídku, která se tyčí nad obcí Svatý Jan pod Skalou. Tak nádherný výhled do krajiny proslavené nedalekými skvosty jako je hrad Karlštejn, Koněpruské jeskyně, či lomy Amerika, se nedá věrohodně popsat. Ten se prostě musí vidět!

Ale zpět do vápencového lomu, který právě začíná ožívat bafáním motorů malých důlních lokomotiv. Některé lokomotivy se už prohánějí s vagónky po areálu, jiné se teprve více či méně úspěšně startují. Mimochodem, už jste někdy viděli startovat lokomotivu klikou?

Areál lomu je posetý různými zajímavostmi z dob těžby vápence, ale i dovezenými artefakty z jiných lomů. Přitom je vše velice citlivě skloubeno s okolní přírodou. Ale co by to bylo za setkání přátel staré techniky, kdyby chyběla stará auta a nějaký ten motocykl. Samostatnou atrakcí se stal malý lesík naplněný výstavkou většinou funkčních modelů motorů, ať již parních nebo Stirlingových. O něco dál byly zastoupeny i klasické stabilní motory. Funkci jakéhosi stabilního motoru měl občas i stařičký traktor Svoboda, který, když zrovna nejezdil po areálu, tak poháněl koženým řemenem mobilní drtič kamene od firmy Wikov.

Součástí prohlídky areálu je i exkurze v místním muzeu Historie těžby a dopravy vápence v Českém krasu, jízda důlním vláčkem po areálu lomu a prohlídka důlní štoly. Asi každý si tu najde něco, co ho osloví a určitě se výlet do těchto končin vyplatí.

Ondřej Láska

Důležitou součástí každého sportovního či jiného výkonu je trénink. Proto jsme se i my, malomotorkáři, rozhodli věnovat jeden celý víkendový den tréninku vytrvalostní jízdy na GrossGlockner, s názvem Cross Country Survival 2006, plánované na letošní léto.

Tréninková akce se uskutečnila v sobotu 27.5. 2006 a jejím cílem bylo dojet z Prahy na Ještěd a zpět za jeden den. Trať slibovala dlouhé přejezdy, prudká stoupání i klesání. Sestava účastníků byla již tradiční, tedy já na Stadionu S11, Martin na Stadionu S22 a Milan na Mustangu. Část etapy s námi absolvoval i Michal se svým stylovým vozem Škoda Octavia combi, ale začněme od začátku.

V pátek, den před jízdou, začalo kolem poledne pršet a až do brzkých ranních hodin následujícího dne se situace neměnila.

V sobotu v 8:15 bylo sice ještě hodně zataženo, ale už nepršelo, takže jsme se s vidinou zlepšujícího se počasí vydali na cestu. Vlhký vzduch motorům „chutnal“, takže už na okraji Prahy nám v příkrém stoupání na Kbely ukázaly co v nich je a že se ničeho nelekají. Nepršelo, motůrky způsobně šlapaly jak se patří, takže nálada byla vcelku dobrá.

První pauza je ve Staré Boleslavi u pumpy, kde si dáváme horkou čokoládu z automatu na zahřátí. Přeci jenom těch 14 stupňů Celsia nám není tak příjemných jako našim strojům. Další, tentokrát už neplánovaná zastávka, je pár kilometrů před Benátkami nad Jizerou, kde nám začínají pleskat do přileb první kapky deště. Rychle se oblékáme do nepromokavého oblečení, ale s přibývajícími kilometry déšť sílil a při průjezdu Mladou Boleslaví už lilo jak z konve. Ale i přesto pokračujeme stále dál, nejsme přeci z cukru a motory se alespoň dobře chladí. U Mnichova Hradiště déšť konečně ustal a z ničeho nic se začalo dokonce ukazovat i slunce.

Nálada se nám hned o mnoho zlepšila a opojeni krásně kvetoucí a vonící krajinou jsme si další z mnoha plánovaných kilometrů vyloženě užívali. Martin hned rozvinul teorii o tom, jak nám chtělo dopoledne počasí ukázat svou nevlídnou tvář jen proto, abychom si o to více vychutnali odpolední sluneční lázeň…

Ve Světlé pod Ještědem jsme se po předchozí telefonické domluvě sešli s kolegou veteránistou Michalem, který se dostavil se svou Octavií combi. Společně jsme navštívili nedalekou hospůdku, kde jsme si dali pořádný oběd, jehož zkonzumování nám dalo pořádnou fušku. Ale nechte na talíři takovou dobrotu, že.

Cesta na vrchol

Totálně přežraní společně vyrážíme zdolat vrchol Ještědu. Pro Michalovu Octavii to je hračka, ale pro nás a naše padesátikubíkové stroje to znamená přeřadit na první rychlostní stupeň a plazit se skoro krokem, nebo v případě mopedů občas na dvojku přišlápnout, což je s nacpaným břichem poněkud namáhavé. Když jsme se blížili k poslednímu záchytnému parkovišti před závěrečným stoupáním, tak už ani přišlapávání nepomáhalo a jízda na jedničku byla nutností. Za bouřlivého fandění zahraničních i českých turistů jsme se všichni vyškrábali až k parkovišti u paty vysílače na vrcholu Ještědu. Asi největší úspěch slavila u cizinců Octavie, která se stala terčem mnoha fotoaparátů. Ale ani mopedy nebyly stranou zájmu.

Trochu jsme se tu rozhlédli, udělali několik dokumentárních fotografií a zanedlouho se vydali na cestu zpět, protože nás tlačil čas a krom toho tu byl nepříjemně silný a chladný vítr. Ještě při sjezdu z Ještědu se několikrát zastavujeme na fotografování, ale v 15:30 nastalo definitivní loučení s Ještědem a my i Michal jsme se vydali každý na svou více než stokilometrovou cestou domů.

Všichni členové expedice – zleva Ondra, Milan, Michal a Martin.

V Českém Dubu jsme se stali svědky a málem i účastníky nehody dvou automobilů, které se v plné rychlosti střetly na křižovatce. Řidička, která za to mohla, nás po té ráně minula asi o 3 metry. Zranění žádné nebylo, jen těch pomačkaných plechů bylo celkem dost.

Počasí se sice stále zhoršovalo, ale občasné drobné přeháňky ani nestály za řeč. Tedy až do chvíle, kdy jsme minuli Mladou Boleslav. Tam nás zastihla průtrž mračen opravdu nečekané intenzity. Martinova teorie o počasí tedy selhala na plné čáře.

Při bojové poradě jsme se bez váhání jednomyslně usnesli, že nemá význam na nic čekat a že jedeme dál. Jel jsem první, stále přes 40 km/h a motor mi dával najevo, že mu vodní chlazení a vlhký vzduch chutná ještě víc než ráno. Zato já prožíval muka. Přes oboustranně mokré a zapocené brýle jsem skoro neviděl a boty i rukavice začaly pomalu, ale jistě nasávat vodu jako houba. Déšť neustával, spíš naopak a měli jsme pocit, že je namixovaný i s kroupama, protože skoro každý zásah kapkou do obličeje byl značně bolestivý. Asi jako kdyby nás někdo pořád plácal listem kaktusu do tváří. Nebo, že by to bylo tou „ohromnou“ rychlostí?

Ve Staré Boleslavi jsem musel zastavit u pumpy, abych vylil nashromážděnou vodu z bot a alespoň trochu vyždímal ponožky a rukavice. Milanova poznámka, že mi půjčí suché ponožky mi přišla jako velmi vtipná. Jó, kdyby k nim nabídnul i boty… Ještě jsem si konečně otřel brýle i zevnitř, abych lépe viděl na cestu a mohli jsme s „mírným“ sebezapřením pokračovat. Když jsme v 20:45 konečně dorazili v pořádku i když promáčení a unavení domů, tak ještě pořád pršelo…

Shrnutí

Ujeli jsme 230 km, celkový čas výletu byl 12,5 hodiny a čistá doba jízdy byla 6 a 3/4 hodiny. Průměrná rychlost je tedy úžasných 34 km/h a to včetně výjezdu na vrchol Ještědu! (Pozn.: maximální psaná rychlost mopedu S11 je 40 km/h). Spotřeba pohonných hmot se u mého stroje pohybovala pod 2 l/100km, u ostatních motocyklů do 3 l/100km, což je vzhledem k průměrné rychlosti velmi slušné.

Natrénovali jsme dlouhou denní etapu, jízdu v prudkých stoupáních, klesáních a neplánovaně i v extrémním počasí. Naše stroje jsou v kondici, my také, takže se už nemůžeme dočkat letní expedice do Alp. Jen to oblečení do deště chce trochu doladit…

Ondřej Láska

Tentokrát jsme potrápili nejen naše „kozí dechy“, ale hlavně sebe samé, na šestidenním výletě třemi státy, čítající 1001 kilometrů. Akci jsme nazvali Cross Country Survival, což volně přeloženo znamená „přežití přespolního závodu“.

Náš tříčlenný tým s průměrným mládím 26 let, sedlal dnes už téměř legendární stroje Stadion S11, S22 a Jawa 23 Mustang s průměrným stářím 40 let.

Já jsem na svém mopedu Stadionu S 11 z roku 1960 během šesti let podniknul cesty na Šumavu, Moravu, Valašsko, Slovensko a několik dalších jízd převyšujících vzdálenost 100 kilometrů od Prahy, mého domova. V průběhu let se mi spolujezdci různě obměňovali, ale tentokrát již byla druhým rokem stejná sestava s Milanem a Martinem.

V pondělí 22. srpna měl být den startu. Na místě startu jsem byl včas a zcela připraven bohužel jenom já. Milan přišel pěšky, pozdě a se zafačovaným okem jak Žižka. Prý si včera u brusky poranil oko (tak to dopadá, když se nepoužívají ochranné pomůcky). Martin čekal 60 kilometrů od Prahy, až se alespoň trochu uklidní průtrž mračen. Po poledni jsme už byli všichni pohromadě, ale odjezd jsme odložili až na další den.

Úterní ráno nás uvítalo mlhou, která by se místy dala krájet. Ale včera jsme se pevně rozhodli vydat se na cestu za každého počasí, takže v deset hodin už jedeme směr Moravská Třebová, kde nám velkoryse nabídl první ubytování v rodinném kruhu veteránista a kamarád v jedné osobě – Rancher. Počasí se naštěstí umoudřilo, sil bylo zatím dost, takže těch 190 kilometrů jsme zvládli celkem hravě. Cestou se až na Martinovu ukázkovou tlamu, kterou hodil na štěrku a při které si zblízka prohlédl vozovku, nic zajímavého nestalo. Po večeři bylo třeba ještě opravit nějaké drobné nedostatky na Mustangu a Dvaadváce.

Ve finále to vypadalo tak, že jsme do práce na strojích zapojili skoro celou přítomnou rodinu našich hostitelů a využili takřka všechno jejich dílenské vybavení a to i včetně svářečky. S prací jsme skončili už hodně za tmy a za právě začínajícího deště.

Středeční ráno jsme se rozloučili s obětavými hostiteli a vyrazili jsme do již slábnoucího celonočního deště řádně obaleni igelitovými pytlíky od hlavy až k botám. Po hodině jízdy už mi bylo jasné, že déšť definitivně ustoupil, takže jsem mohl z kolenou sundat navlečené pytle na odpadky, z pravé boty žlutou igelitku od Baumaxu, z levé boty bílou igelitku od svačiny a z ramennou žlutou igelitovou pláštěnku.

Ve Šternberku jsme se krátce zastavili u pobočky pojišťovny, kde jsem si s Martinem vyřídil Zelenou kartu na naše silostroje. Ráno, ještě před odjezdem, jsme se totiž rozhodli, že se krom Slovenska pokusíme navštívit i Polsko. Ovšem dnes ještě ne. Dnes po 160 kilometrů dlouhé etapě zastavujeme u areálu Lukostřeleckého klubu v Ostravě, kde Martin náhodou potkává své známé. Jejich nabídku zde přespat nemůžeme odmítnout. K dispozici jsme měli celé zázemí areálu z kterého jsem využil alespoň sprchu, ale kluci namítali, že „mejt se není Cross Country Survival“ a označili mě za sabotéra akce. Tím skončily veškeré snahy o hygienu na několik dalších dní.

V noci nám opět sprchlo a ráno ve zprávách říkali, že se na Ostravsku vlivem prudkých dešťů rozvodnily vodní toky a zatopily silnice, kterými dnes chceme projet. Ale jak se pak ukázalo, nebylo to tak horký. Podél silnic byla ulehlá tráva, trochu blátíčka a na silnicích byl akorát zvýšený počet hasičských vozů. Silnice z Ostravy byla takřka dálničního typu, takže kilometry přibývaly převážně rychlostí okolo 45 km/h. Zanedlouho jsme se octli v Českém Těšíně, kde jsme chtěli překročit hranice do Polska. Protože jsme neměli žádné polské „zlaťáky“, tak bylo třeba se na cestu cizinou zásobovat benzínem. Ale protože včera rozvodněná řeka Olše propláchla čerpací stanici na kraji Těšína, tak u funkční pumpy v centru města byl docela nával. A chlápkovi co se zařadil za nás začaly pomalu téct nervy při sledování tankování třech malých motocyklů. Dokud jsme dolévali přesnou dávku oleje do nádrží a pak benzín, tak jsme byli v přesile, ale když jsem zůstal u stojanů sám a kluci šli vystát frontu k pokladně, tak vybuchl. Vyskočil z auta a začal řvát ať už jdu s těma motorkama do prdele…! Přechod hranice do Polska proběhl naprosto v pohodě. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou a konečně se na nás po třech dnech začalo usmívat i slunce.

Po průjezdu městem Wisła jsme si my mopedisté dali pořádnou rozcvičku nohou při zdolávání několikakilometrového 12ti procentního stoupání. Asi v polovině kopce se těsně za mě pověsil autobus. S autobusem, přilepeným těsně na zadním blatníku, jsem na dvojku začal šlapat jako magor, abych pomohl motoru udržet rychlost alespoň 20 km/h. Když mě po asi třech minutách bezpečně předjel, měl jsem už nohy jak z gumy a plíce těsně před roztržením. Přeřadil jsem na jedničku a rychlostí rychlé chůze se nechal bez přišlapávání vyvézt až na vrchol stoupání.

Tam už čekal Milan a nechával vychladnout Mustanga. Martin přijel asi dvě minuty za mnou. Trochu mne zarazil rachtavý zvuk jeho mopeda, ale majiteli to očividně nevadilo a tak po krátké pauze, při které jsme byli terčem fotoaparátu jednoho Poláka, jsme jeli dál. Ovšem né dlouho. Na konci prudkého klesání zabočil Martin k benzínce. Prý mu nějak klouže spojka… Pokus o seřízení pomocí lanka od vypínací páčky byl neúspěšný, takže bylo jasné, že budeme rozebírat motor.

Po hodině jsme úspěšně ukončili opravu rozpadlé spojky, kterou jsme oživili dvěma segerovkama, co do této chvíle držely na Mustangu čep zadní stupačky. Den se už přehoupl do své druhé půlky a my se chtěli ještě dnes dostat na Slovensko.

Hraniční přechod tu nikde nebyl, tak jsme i přes protesty hlídky polské hraniční policie ilegálně lesem vyjeli z Polska. Jenže místo na Slovensko jsme dojeli do nejvýchodnější obce ČR – Hrčavy. Několikakilometrový sjezd po silnici s nádherným výhledem do krajiny nás konečně dovedl na hranici se Slovenskem.

Tady mi nastaly problémy. Všichni bez vyjímky jsou bez kontroly dokladů natož vozidel vpuštěni na Slovensko, jenom my ne. Celník se pořád domáhal dokladů od vozidla a SPZtky. Ani jedno jsem neměl. Už ani nevím, co jsem mu nakecal, ale nakonec jsme se všichni přes hranice dostali. Dále jsme pokračovali na Čadcu a Kysucké Nové Mesto, kde nás přepadla noc. Byli jsme v údolí řeky Kysuca, kde jsou buď příkré, ale zalesněné svahy nebo rovina bez stromů. Takže volba byla jasná. Uléháme konečně na divoko na louce těsně za městem pod úplně jasnou oblohou s tisícema hvězd. I když nás do obličejů kousaly desítky komárů, tak jsme usnuli docela rychle. Dnes jsme ujeli 140 km.

Něco po půlnoci mě probudily drobné kapičky deště. Přetáhnul jsem si přes hlavu celtu a spal dál. V půl druhé jsme už byli vzhůru všichni. Lilo jak z konve a spát dál už nešlo, protože spacáky byly na ždímání. Takže lezeme do pláštěnek, všechno balíme a ve dvě hodiny v noci jsme připravení na maximálně „survival“ noční jízdu. Jiný program na dnešní noc nás totiž nenapadnul.

V tuto chvíli byl ten nejvhodnější okamžik, aby nám Martinův moped ukázal pravou příčinu svého rachtání. Několik okamžiků po nastartování se mu utrhlo magneto zapalování. Tak jsme přečkali zbytek noci na lavičkách nedalekého vlakového nádraží jak nějací houmlesáci.

Ráno vyšlo slunce a my jsme začali shánět nové nýty a nějakou autodílnu, kde by jsme dali mopeda zase do pořádku. Dílna nakonec byla, ale nýty ne, teda alespoň ocelové ne. Chtěli jsme pokračovat dál v cestě, tak jsme museli použít hliníkové trhací nýty. Bylo nám jasné, že dlouho nevydrží, ale co naplat.

Po sestavení mopeda se přišli všichni zaměstnanci servisu podívat jestli se těm bláznům z Prahy oprava zdařila. Moped s přehledem chytil na první šlápnutí.

V půl dvanácté jsme konečně vyrazili do Povážské Bystrice. Hliníkové nýty vydržely přesně 17 kilometrů. Pak v motoru znovu příšerně zarachtalo a zase jsme se zastavili. Čirou náhodou hned u vjezdu do dalšího autoservisu. Tentokrát jsme byli úspěšnější a sehnali jsme lepší nýty, takže za půl hodiny odjíždíme. Ani tady po nás nikdo nechtěl peníze za poskytnuté zázemí a materiál. V jednu hodinu jsme konečně v Povážské Bystrici a míříme rovnou k fabrice, kde byl v roce 1973 vyroben Milanův Mustang.

V areálu fabriky jsme si dali pauzu a na trávníku jsme začali sušit mokré spacáky, celty, karimatky a pláštěnky, aby alespoň trochu vyschly na další noc. V půl čtvrté už máme zase zabaleno a vyjíždíme na Púchov, ale asi po deseti kilometrech nás přepadla ukrutná únava, důsledek vstávání ve dvě v noci. Se silama totálně na dně zastavujeme na benzínce a dopujeme se Kofolou. Kofola zabrala, takže v půl šesté bezpečně přijíždíme na hranice v Lysé pod Makytou. Celníci mají dobrou náladu, laškují s námi a bez sebemenších problémů nás pouští do ČR.

S blížícím se večerem začíná jak jinak – znovu pršet. Už si začínáme na deštivé noce zvykat. Podél silnic vyhlížíme cokoliv, co má střechu a kde by se dalo přespat. Po průjezdu Vizovic se nalevo ve stráni mihla střecha stodoly celkem dobře ukryté v roští. Bylo to nejlepší místo, co se dalo najít. Uvnitř bylo plno suchého sena a nikde ani živáčka natož mrtváčka. Po dnešní náročné etapě nedalo usínání vůbec žádnou práci. Za pár minut jsme byli všichni tuhý.

Něco po jedné hodině se nějaký ožrala pokoušel dostat k nám do stodoly. Naštěstí byl tak sťatej, že měl sám se sebou co dělat a do stodoly se vůbec nedostal. Asi po půl hodině mumlání nadávek se odpotácel neznámo kam. Zanedlouho mě spánek připravil o nepříjemné představy setkání se s místním bezdomovcem. Ráno v šest už honím kluky ven ze spacáků, chci odtud co nejdříve vypadnout. I když vyprovázeni hroznou zimou a mlhou, tak po několika životně důležitých zastávkách jsme byli v půl osmé ve Zlíně. Tady se mi zastavil moped, ale zvětšení odtrhu na kladívkách přerušovače ho probudilo zpět k životu. Za Zlínem se při tankování vlivem vadného stojánku složil Martinův moped k zemi. Při pádu stačil ještě sejmout Milanův stroj na jehož sedle stála otevřená půllitrová láhev oleje M2T. Na zem se vylilo asi čtvrt litru, čímž tu po nás zbyla louže jako kráva.

Míjíme Otrokovice, Prostějov a v rekordním čase přijíždíme do Boskovic. Dneska stroje nešetříme a jedeme skoro pořád 40 km/h a víc. V klesání před Boskovicema atakoval Martin neuvěřitelných 70 km/h! Spěcháme, protože chceme dnes navštívit veterán akci CCW 2005 a pak ještě dojet do Žďáru nad Sázavou, kde máme u Milanova strejdy ubytování. Silnice z Boskovic do Bystřice je pro rekonstrukci uzavřená, ale to není přeci pro naše stroje žádná překážka.

Ještě než jsme se vydali na tuto terénní vložku, tak u nás zastavily tři nadupaný mašiny. Sedlaly je čtyři Holanďani, který byli z naší expedice úplně mimo. Fotili se u našich motorek jak malý haranti. Pak jsme se rozloučili a my jeli přímo (po staveništi), oni objížďkou. Úspora času za to stála. Holanďani nás dojeli asi až po dvaceti kilometrech. Teď přišel hlavní hřeb celého dne – akce Classic Car Weekend, pořádaná Classic Car Króžkem Brno.

Pořadatelé i účastníci nás srdečně přivítali. Byli jsme vyzváni, abychom vyjeli mimo soutěž na startovní rampu a pronesli pár slov o naší dlouhé cestě. Takový aplaus, co se nám dostal jsme opravdu nečekali. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz Rallye Paříž Dakar. Naše dnešní etapa měla cíl až ve Žďáru nad Sázavou, takže jsme se rozloučili a pokračovali dál. Za slabou hodinku jsme byli po 195 kilometrech v cíli dnešní etapy. Podle zaručených zpráv dnes poprvé za naší cestu nemá v noci pršet, takže s díky odmítáme předem zajištěné ubytování a jdeme si ustlat na nedalekou louku pod širou oblohu. Rodina hostitele chvíli protestuje, ale my jsme pevně rozhodnuti.

Nedělní ráno je jak vymalované, ani se nám nechce vstávat. Milanův strejda přijel domů až pozdě v noci, takže když se ráno dozvěděl, že jsme spali venku v trávě a né v jeho vilce, tak šel málem do kolen. Po snídani se Milan pustil do opravy elektroinstalace Mustanga, který včera večer přestal svítit. V deset hodin jsme se vydali na závěrečnou etapu Cross Country Survival 2005. Milan si vymyslel zajížďku do Přibyslavi, kde je prý hasičské muzeum. No, bylo tam, ale zavřené. Už chceme být doma, ale prosazuju ještě krátkou návštěvu Zemědělského muzea v Čáslavi. Krátká návštěva se protáhla na dvě hodiny a do fotoaparátu přibylo na 250 fotek. Návštěvy však nikdo z nás nelitoval. Sbírka traktorů, kombajnů a stabilních motorů je tu neuvěřitelně rozsáhlá a opravdu jedinečná.

Asi nejvíc tu na nás zapůsobily dvě parní oračky John Fowler z roku 1909. Vypadají jako středně velké parní lokomotivy na kolech. Tohle bych potkat na silnici radši nechtěl. V 19 hodin jsme v Praze.

Následovalo závěrečné foto u našich „malých strojů na velké cesty“ a po 1001 kilometrech jsme se rozloučili.

Cílem cesty bylo přežít a to jsme my i naše mašiny se ctí dokázali. Doufáme, že se nám povede podobný výkon ještě někdy zopakovat. A už se na to všichni tři těšíme !!!

Ondřej Láska

Když jsme to neštěstí dovezli domů, tak jsme zjistili, že se rozsypalo ložisko na ojnici. Mezitím se objevil i Martin. Když jsem ho viděl jak Simsona přitlačil místo aby na něm přijel, tak jsem začal mít o naší zítřejší expedici vážné obavy. V záloze jsme měli ještě Babettu 210, ale za prvé jenom jednu a za druhé na ní nikdo nechtěl jet. Martin nás ujistil, že Simsonu stačí malý odpočinek a zítra určitě pojede jako vítr a Milan se neprodleně vrhnul do noční generálky motoru z Mustanga.

Vše se podařilo, takže 14.9.2004 v 9 hodin vyjíždíme – směr Žďár nad Sázavou k Milanovu strýci. Neujeli jsme snad ani kilometr a Simson, nejnovější stroj v koloně s víc než dvojnásobným výkonem a s daleko větší maximálkou než můj Staďák nás začal zdržovat. Motor jiskru dával, takže jsme se zaměřili na vyčistění palivové soustavy. Když se zdálo, že ten vehikl zase pojede, tak jsme se museli vrátit domů omýt špínu, kterou se našim rukám motocykl odvděčil. Doma se nám smáli, že jsme se vrátili nějak brzo…

Na druhý pokus jsme ujeli celých 7 kilometrů, ale opět jsme se pro poruchu zastavili. Tentokrát nás v pokusu o opuštění Prahy pro změnu zradil Mustang. Když jsme bez úspěchu vyměnili vše co jsme měli s sebou, tak Milan přesednul na rychlého Síma a jel zas domů pro další díly. Vrátil se za hodinu a půl a začal vyprávět, jak musel několikrát Simsona doslova přemlouvat, aby vůbec dojel. Po další hodině práce u kraje silnice byl pojízdný už jen můj Stadion. Takže jsem vzal Mustanga na špagát a dotáhl ho domů. Nutno dodat, že to byl pohled pro bohy. Lidé na autobusových zastávkách se smíchy až za břicha popadali, když viděli pod hromadou zavazadel se takřka ztrácející moje motokolo táhnoucí pražskými ulicemi s vypětím všech 1,5 koní plíživým tempem podobně naloženou motorku. Pro Martina se s mým špagátem vrátil Milan na třistapadesátce.

U Simsona jsme objevili rozpadlou klikovku, čímž bylo jasné, že ten se naší další cesty už nezúčastní. Ve dvě hodiny odpoledne jsme objevili závadu i na Mustangu. Ukázalo se, že prvotní příčinou byla vadná svíčka, kterou jsme sice hned dopoledne vyměnili za zcela novou, ale koho by napadlo, že to bude vadný zmetek. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy jsme vyměnili beze zbytku úplně celé zapalování. Taková prkotina a zabrala nám půl dne… Bylo odpoledne a i kdybychom se rozkrájeli, tak těch 160 km do Žďáru by jsme dnes za světla nedojeli. Takže to pro dnešek balíme a pojedeme až zítra 15.9.

Ráno jsme se konečně vydali na cestu v sestavě Stadion, Mustang a Babetta. Technické problémy jsme si v hojné míře vybrali včera, takže dnes jde vše tak jak má jít. V Chotusicích u Čáslavi si dáváme pauzu, navštěvujeme Veteran bazar & muzeum a pár hodin nato jsme ve Žďáru. Stroje drží, ale naše tělesné schránky jsou na tom hůř. Hlavně zadky pěkně bolí. Interval pravidelných zastávek se stále zmenšuje. Ze začátku jde jet klidně hodinu a půl nonstop, ale ke konci už maximálně půl hoďky. Těžko říct kdo je na tom hůř, jestli já s odpruženým sedlem, ale neodpruženou zadní vidlicí, nebo kluci s pevným sedlem a odpruženým strojem. Dneska ještě spíme v měkkých postelích u strejdy, takže se to rozleží. Zítra bude hůř…

Další den jsme začali návštěvou místní vodárny, v níž je Milanův strejda zaměstnán. Když jsme se dostatečně vynadívali a vše si prolezli, vydali jsme se znovu na cestu. V půl čtvrté jsme přijeli ke vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Na exkurzi podzemí však bylo pro dnešek už pozdě. Protože návštěva jeskyní byla cílem naší cesty, tak jsme se rozhodli v okolních lesích přespat do zítřka. Do večera bylo času dost, tak jsem zavolal Arnýmu do nedalekého Prostějova, jestli nechce za náma přijet na pokec. Bohužel neměl zrovna pojízdný ani jeden motocykl, takže ze setkání nebylo nic. Vydali jsme se tedy na nedalekou zříceninu hradu Holštejn a zbytek odpoledne strávili v hospodě. Večer jsme si našli fajn místo na spaní v lese asi 3 kilometry od jeskyní.

V noci pořádně přituhlo a já myslel, že zimou nedožiju rána. Vstávali jsme natolik brzo, že slunce ještě nestačilo ani rozehřát vrstvu námrazy, která se všude kolem nás přes noc udělala. Ty tři kilometry k jeskyním byly taky vražedný. Vzduch byl tak chladný, že nám okamžitě po rozjezdu zamrzla zpětná zrcátka a dokonce i brýle na očích. Ještě před otevřením jeskyně jsme si stačili uvařit na sovětském benzínovém vařiči čaj na rozehřátí. Po absolvování prohlídky jeskyně jsme nasedli na stroje a jeli k další nedaleké jeskyni Balcarka. Ochotná paní u kasy nám pohlídala motorky a po prohlídce jeskyně nám ještě dobře poradila, kde nejlépe poobědváme.

Dalším cílem byla prohlídka Macochy. Na hlídaném parkovišti byla velmi ochotná slečna, která nejen že nechtěla peníze za parkování, ale dokonce nám telefonem domluvila uložení báglů přímo u stanice lanovky vedoucí k jeskyni. Jen nás upozornila, že ten pán u kterého se máme hlásit je tak trochu šprýmař, tak se jím prý nemáme dát rozhodit. Pán opravdu nezklamal a nebýt upozornění na jeho hravou povahu, tak by jsme mu asi nic z našich věcí nesvěřili. Macocha byla fajn a projížďka Punkvou ještě víc. Měli jsme takřka soukromý výklad, protože bandu německých turistů výklad moc nezajímal. S průvodcem jsme si dobře popovídali a stiskem ruky na rozloučenou jsme ukončili putování po krásách moravského podzemí. Ještě jsme se zajeli podívat do Rudice, kde je přístupný větrný mlýn. Dobře jsme udělali, protože starý pán nám ve stylově zařízené světnici mlýna asi hodinu velmi svérázně vyprávěl historky týkající se mlýnů a místního podzemí. Ani jsme nedutali, jen občas jsme se neudrželi a hlasitým smíchem přerušili jeho poutavé vyprávění.

Když jsme opouštěli mlýn, tak byl vhodný čas si najít nějaké místo k přenocování. Ještě chvíli jsme jeli směrem na Brno, ale v údolí s řekou Svitavou žádné dobré místo na přespání nebylo. S přibývající tmou a zimou se nám nálada rapidně zhoršovala. Kolem deváté večer jsme zastavili v Brně u pumpy totálně zmrzlí a vyčerpaní. Když jsme tam na sebe navlékali úplně všechno oblečení, co jsme měli, tak se s náma daly do řeči dvě holky. Vyprávěli jsme jim odkud jedeme, kde jsme všude byli, no prostě jsme machrovali, že nejsme žádný vořezávátka a všechno máme pod kontrolou. Ovšem ve chvíli kdy odjely, jsme si připadali jak trosečníci na severním pólu v nekonečné polární noci. Co naplat, museli jsme jet dál… První jel Milan na Mustangu, protože dobře svítil (tedy i něco viděl), druhý jsem jel já, protože Stadion vzadu skoro nesvítil, poslední jel Martin na vpředu skoro nesvítící a vzadu doslova zářící Babettě a držel se očima mé červené bludičky. Několikrát jsem viděl, jak malé červené světélko přede mnou divoce zakličkovalo, to když Milan jen taktak vybral zatáčku, co se náhle ve tmě objevila.

Něco před jedenáctou hodinou jsme si řekli, že riskování už bylo dost a ustlali jsme si mezi stromy u pangejtu nějaké prašné cesty. Ani jsme se nesvlékali a vlezli do spacáků. Zima byla snad ještě větší než včera. Několikrát v noci mě probudil hrozný chlad jdoucí ze zhora, zespoda, zboku, prostě odevšad, ale všechno oblečení jsem už na sobě měl, takže jsem mohl akorát zatnout drkotající zuby a spát dál. Jakmile se rozednilo, tak jsem šel vařit čaj. Zima s náma lomcovala tak, že jsme hrnky s čajem ani chvíli neudrželi v klidu. Teplota byla ještě pořád pod nulou. Čekat, až slunce prohřeje vzduch, nemělo smysl, tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme museli zastavovat každých patnáct minut. Všichni jsme měli nohy znecitlivělé mrazem, zkamenělé obličeje a u červeného nosu nudli. V jedenáct hodin, když jsme míjeli Jihlavu, bylo však už krásně teplo. V Humpolci jsme si dali oběd a vyfotili se u pomníku nejslavnějšího místního přistěhovalce Hliníka. Kousek za městem jsem musel u mopeda prohodit přední brzdu za nefunkční zadní. V jednom klesání se mi totiž utrhlo brzdové obložení z pakny a brzdit na Stadionu jenom přední brzdou je mírně řečeno o ústa. V Čechticích, nedaleko Vlašimi, nastalo loučení. Já dál pokračoval sám na Dobříš, kde mám chatu a kluci jeli na Prahu. Večer jsme si telefonátem potvrdili, že obou cílů bylo bez problémů dosaženo.

Tahle cesta nám dala několik cenných zkušeností. Hlavně, že Babetta je nečekaně dobrý stroj, jehož jedinou nectností je automatická převodovka, nedovolující vyřadit rychlost v klesáních a že v září je už na motorky a spaní pod širákem zima. Ještě dnes se tomu divím, ale nikdo z nás tuhle cestu v následujících týdnech neodstonal.

Ondřej Láska