… pod horkým nebem Duryňska
Že i letos pojedeme na letní sraz německého ladaklubu Lada-Welt, bylo jasné již od jara. Volného času sice mnoho nebylo, ale tuhle akci jsme si přeci jen nechtěli nechat ujít. Zvláště ne po několikeré předchozí účasti, kdy jsme zatím nikdy nebyli zklamáni. V pořadí desáté setkání se konalo, letos již potřetí, v autokempu nedaleko Jeny. Kemp samotný je takovou vzpomínkou na časy minulé, takže trochu retro, ale je zde prakticky vše, co člověk potřebuje a funguje to. Včetně přírodního koupaliště pro vodomily a s pláží FKK pro příznivce naturismu.
V průběhu času projevili předběžný zájem o účast čtyři další přátelé a známí z našeho klubu, či z akcí jím pořádaných. Jako dosud každým rokem, i letos připadl termín konání srazu na přelom července a srpna, resp. první srpnový víkend. Dny ubíhaly jak voda, a najednou jsme měli týden před plánovaným odjezdem před sebou schůzku, kde jsme s účastníky domluvili detaily k cestě. Ve výsledku zůstaly ve hře tři vozy z Brna – Ronyho 2101, Danova 2102 a naše lahvová Žanda 2102, plus Viktorova 2103 v barvách VB z Prahy. Jako spolucestující se k nám připojili ještě Lucinka a Pavel, taktéž z Brna, takže ve výsledku nás bylo, narozdíl od loňska, pěkných osm lidí.
Pátek 31. července – odjezd
Cestu jsme zahájili od čerpací stanice v Brně-Bohunicích lehce před sedmou ráno. Příjemná teplota ca.20°C se sice brzy změnila na již delší dobu panující vedro, ale kilometry i na nechvalně známé D1 ubývaly docela rychle. V Praze se k nám připojili Viktor s Jirkou a nabrali jsme směr na D7 Chomutov – Hora Sv.Šebestiána – Chemnitz – a po německé A4 do Jeny. Tak zněl plán, zahrnující navíc fotografování u pomníku Karla Marxe v Chemnitz (bývalý Karl-Marx-Stadt a ještě předtím zase Chemnitz) 🙂 Město nese název podle stejnojmenné řeky, na níž leží. A itinerář obsahoval také starobylé městečko Altenburg. Plán je plán, a skutečnost nebývá vždy stejná.
Intermezzo s hardy spojkou
Dosavadní pohodu na české D7 narušil od před námi jedoucí Ronyho červené nulajedničky odlétnuvší černý předmět, poskakující nejprve nebezpečně před čelem naší Žandy, aby pak těsně před námi změnil směr kamsi do příkopu. Že to nebude jen tak, potvrdila vzápětí brzdová světla na 2101. Tím započala naše menší anabáze s opravou roztržené hardy spojky, při které jsme získali doslova hrůznou zkušenost se značkovým!!! servisem v Mostě, viz podrobný popis ZDE.
Po nakonec úspěšné svépomocné opravě na parkovišti před servisem, kdy naše fotoaparáty vše zaznamenaly, rychle zapakovat a zpátky na trasu sedmičky. Časový skluz nás donutil vzdát se nejen návštěvy Altenburgu, ale dokonce i oběda a tak každý schroustl jen to, co měl ssebou. V Chemnitz jsme jak napotvoru přejeli důležitou odbočku k pomníku Marxe, nicméně už jsme to pak obětovali a najeli na A4 směr Gera. Pochopitelně jinde, než stálo v itineráři, ale nešť. Po dálnici už jízda proběhla bez zádrhelů, a když jsme vjížděli do Jeny, bylo skoro půl osmé večer. Pokročilý čas nám velel jet přímo k bulharské restauraci, kde se konala uvítací večeře.
Naštěstí pořadatelé zvolili pro letošek formu bufetu, m.j. opravdu reprezentačního (teplé i studené pokrmy, dezerty…), takže se na nás ještě i po našem opožděném příchodu dostalo. Dostalo se nám i srdečného přivítání od Jana a Heika za organizátory a od dalších našich známých z dřívějška. Chutná krmě a pití nás definitivně přivedly znovu do dobré pohody, a teprve s nastupujícím večerním chladem jsme všichni přešli do blízkého kempu. Zabydleli jsme se v jednoduchých chatkách – s Viktorem jsem vyměnil ubytování za našeho známého Huberta. To je chatka, kde jsme bydleli už vloni. Poté jsme se připojili k volné zábavě na prostranství před chatkami, vyzdobeném transparenty německého ladaklubu a nějakými dobovými artefakty včetně samotných lad. Nicméně program sobotního dne začínal poměrně časně, takže se šlo spát v rozumnou hodinu.
Sobota 1.8. – Treffen in den Feengrotten
Zvuk budíku nás nemilosrdně vytrhl ze spánku, rychle připravit a fofrem na snídani, neboť plánovaný krátký brífing před jízdou a odjezd byly naplánovány na osmou hodinu ranní. Postíhali jsme, a kolona asi třiceti lad téměř všech typů a modelů se vydala na cestu za aktivní asistence Viktorova vozu VB, jedoucího přidrzle s odhaleným majákem.
První zastávka se konala u keksárny (ne koksárny, není to překlep!) firmy Griesson v Kahle. Pamětníkům možná více napoví druhá část názvu firmy – de Beukelaer. Ano, výrobce klasických keksových rolí s panáčkem, prodávaných coby princky léta páně v síti československých prodejen Tuzexu. Na exkurzi ve výrobě jsme sice nebyli, zato firemní prodejna byla opravdu reprezentativní. Různých výrobků tu bylo na tuny, a u žádného druhu nechyběla nad pultem průhledná kupolka s hromádkou na volné ochutnání. Tož jsme rozpustile ochutnávali a radost, ba posléze i legraci z toho měli. Ovšem záhy se ukázalo, že všechno ani zdaleka ochutnat jedinec nezvládne a přišla rezignace.
Zatímco někteří z Němců dokázali navršit hezké hromádky i ve dvou košících, my byli poněkud skromnější a zakoupili jsme vzpomínkové retro balení keksrole a něco k tomu. Ceny byly vskutku víc, než příznivé, a to i po jinak raději nepoužívanému přepočtu na koruny. Poté, co většina z účastníků si pořídila něco domů (za pokladnami byly narovnané štosy připravených kartonů všech velikostí) se po krátké pauze na firemním parkovišti pokračovalo v cestě.
Cestou jsme učinili ještě jednu zastávku, kde kolona obsadila celé jedno parkoviště podél silnice, a poté jsme se vydali místními silničkami do dědinky Langenschade s asi 120 obyvateli a takovou taky retro východoněmeckou hospodou Zum Eichberg. Byla v trochu unaveném venkovském stylu, jaký člověk pamatuje ještě z dob DDR. I jídlo bylo stylové, duryňské klößchen (něco mezi knedlíkem a nokem, no spíš asi ten nok) a čtvero masa na výběr k tomu. Sice jsme byli, čert ví proč, objednáni jako poslední, byť jsme seděli uprostřed sálu. Ale asi to mělo nějaký tajný systém, neboť jsme byli také jako poslední i zkasírováni. Až na to dlouhé čekání (v hospodě byl na celkem asi 50 lidí jen kuchař-šéf a jedna servírka!) to celkem šlo, byť i ty klőßchen už jsme kdysi jedli lepší. Ale zato jsme si u stolu s Ronym, Danem, Luckou a Pavlem dobře poplkali. 🙂
Čekající Jan a jeho černá Samara-cabrio nás pak dovedli do cíle hlavního programu dne – k jeskyním víl – Feengrotten u Saalfeldu . Poté, co jsme vyfasovali ochranné hnědé peleríny, zavedl nás průvodce do podzemí. Byl to vlastně prastarý uhelný důl, prý se zde těžilo, tedy spíš kutalo, už od 15. století. Uhlí bylo za předchozích geologických období pod mořem, a tudíž obsahuje velké množství různých minerálních solí. Toho se využívalo i k léčebným účelům (donedávna stáčená druhá nejsilnější minerální voda v Evropě), či k léčebným pobytům v jeskyních s extrémně čistým vzduchem s obsahem solí (na diagnózu astma – to funguje naštěstí dodnes).
Uzoučké a místy i hodně nízké a dlouhé chodby propojovaly jednotlivé jeskyně, kde soli a krápníky vytvářely po nasvícení krásné prostory s jezery pitné minerální vody. Odtud prý pochází i název jeskyní, když v chabém světle kahanů si krápníky, barevné krystaly a stíny tehdejší horníci zaměnili za vílu. V jednom velkém sálu jsme uviděli i zlatý hřeb této prohlídky – velké množství nejrůznějších krápníků a krystalů, jež byly postupně nasvěcovány za podmanivého hudebního doprovodu slavné Enyi. Opravdu neuvěřitelně úchvatná podívaná.
Po návštěvě sousedního Grottonea s nálezy a některými dochovanými útvary z jeskyní jsme se, nyní už po několika částech, vydali všichni na cestu ke kempu, kam naše část po poněkud fádní a pomalé jízdě s podivným zakufrováním dorazila jako poslední. Navíc naší Žandě z toho všeho začal ošklivě vrzat spodní kulový čep. Mnoho času na osvěžení koupelí po dojezdu nezbylo – na plácku před chatkami se totiž záhy objevily lodny s teplým jídlem, pečivo, soudky německého piva a různé propriety a doplňky k tomu. Tak rychle připravit kempinkovou výbavu – židličky a stolky a s chutí se jde na to. Pohoštění bylo stejné jako před rokem – duryňská specialita Mutzbraten, zelí a chléb, případně dochuceno hořčicí. Vynikající, opět v množství víc, než dostačujícím, takže každý mohl ukojit svůj hlad podle vlastní chuti a potřeby. I erární pivo v soudcích bylo! Byť někteří z nás, coby echt česká výprava, upřednostnili zlatavý mok z dovezených zásob. Po jídle jsme ze všech dostupných stolků vytvořili jakousi pseudotabuli a zábava pokračovala do pozdních nočních hodin. Ovšem až do konce to absolvovalo jen tvrdé jádro ladistů bez rozdílu národnosti, dopováno různými alkoholickými nápoji české, ruské i německé provenience. Korunoval to ale náš kamarád Martin z Potsdamu, jehož orientální anýzovka Raki od Turka z Berlína měla opravdu drtivou sílu. 🙂
Neděle 2.8. -Eisenach a Wartburg
Do horkého, slunečného rána jsme se probudili i v tento den. Někteří trochu unaveni po včerejším nočním flámu, ale jak čas běžel, všichni se zase dostali do normálu a celá společnost se postupně chystala na odjezd. Po snídani přišlo nezbytné loučení se známými – a těšení se na setkání někde příště. Čtyři české lady nakonec v kempu osiřely. Jako cíl byl pro tento den vyhlášen Eisenach. Zvolili jsme ekonomickou variantu tří vozidel. Trasa sice i s návratem obnášela necelých 250 km, ale přesto… Cestou po dálnici A4 se v podstatě nic výjimečného nepřihodilo. Potkali jsme se jen se starším wartburgem 353, s jehož osádkou jsme se srdečně pozdravili, a potom Danova 2102 sežrala izolátor svíčky, což se po krátkém nepříjemném zvuku projevilo ztrátou výkonu motoru. Na nejbližším sjezdu z autobáhnu byla příslušná svíčka odhalena, vymontována a vyměněna. Inu, tak to je, když někdo chce to nejlepší a koupí si ty nejdražší možné svíčky, že Dane? Plyne z toho ponaučení, že svíčky značky Beru rozhodně neberu. 🙂 Naštěstí se motor po nastartování tvářil, jako že nic, a tak jsme pokračovali v cestě až k muzeu (nejen) wartburgů v areálu bývalého podniku AWE (Automobil-Werk Eisenach), dříve EMW a ještě dříve BMW, viz naše druhá reportáž ZDE.
Po prohlídce muzea jsme pokračovali k nedalekému hradu Wartburg, jenž dal vozům z Eisenachu jméno a zdálky se tyčí nad krajinou i městem. Navzdory docela obtížnému horku jsme prochodili celé prostranství hradu. S ohledem na pokročilou 17. hodinu už totiž prohlídka interiérů nepřipadala v úvahu. Wartburg (stejně, jako jeho čtyřkolový jmenovec) byl ve světle k západu se klonícího slunce hodně fotogenický, i když některé záběry by bývaly chtěly asi světlo jiné. Z časových důvodů jsme také jen z dálky vyfotili dobře z hradu viditelný památník buršáctví Burschenschaftsdenkmal. Na parkovišti pod hradem jsme ještě byli uloveni dvěma mladíky v trabantu, a pak jsme již sjeli dolů do centra města. Kupodivu parkování nebylo nějak obtížné a tak jsme volný podvečerní čas věnovali pohodlné obchůzce ulicemi a uličkami s příjemnou atmosférou. Pochopitelně jsme nemohli minout ani proslulý nejužší dům v Eisenachu.
Trochu již znaveni, využili jsme řecké restaurace a její venkovní zahrádky k malému občerstvení, zatímco Albert se jen s malou nadějí vydal pro své polaroidy, které nedopatřením zanechal na ulici při focení u vjezdu do bývalé automobilky. Našel je – byly tam! Zbývala už jen zpáteční cesta po dálnici, z části využitá některými řidiči k otestování výkonu jejich vozů. K tomu jen tolik, že auta i osádky to přežily ve zdraví…. Den se nám vydařil a na jeho závěr jsme vyhlásili akci grilování, při níž jsme společně poseděli, popovídali, pojedli a popili z vlastních zásob.
Pondělí 3.8. – Messestadt Leipzig
Nastal den, kdy se část naší výpravy musela bohužel rozloučit a nastoupit zpáteční cestu domů. Škoda… S ohledem na tuto skutečnost se dobře hodila naplánovaná návštěva nepříliš vzdáleného Lipska. Před odjezdem jsme u naší Žandy trochu pomohli spodnímu kuláči promazáním silikonovým olejem do manžety, což poněkud vylepšilo stav a hlavně zmizely na pohodu nepříjemně působící zvukové efekty ze soboty. Při průjezdu Jenou jsme pak udělali malý průzkum v prodejně a servisu Lady, kde jsme víceméně jen tak kdyby náhodou poptávali spodní kulový čep. Zázrak se nekonal, zato ten dobrý muž v modrém plášti utrpěl šok, když na dvoře spatřil čtyři staré lady a do prodejny se nahrnuli i ostatní řidiči. Co je to…? Nene, na starou řadu nic…, a ostatní vše prý objednávají kdesi v Holandsku. Tož danke schön, jungs, to je snad ještě horší než u nás!
V Lipsku jsme měli (původně na úterý) naplánovanou návštěvu Panometru Asisi – historického plynojemu, nyní z jedné části sloužící jako divadlo pod širým nebem, z druhé pak obří panoramatické výtvarné dílo pana Asisiho, navozující atmosféru Lipska roku 1813 (z doby bitvy u Lipska). Panometr jsme bez hledání lehce našli, zato dveře nám zůstaly bohužel zavřené, neb bylo pondělí. Škoda, po naší dřívější návštěvě podobného Panometru v Drážďanech bychom byli rádi podobný zážitek dopřáli i ostatním členům výpravy. Tak jsme, opět v poledním vedru, trochu zvenku pofotili. My obyčejní smrtelníci na digitály či dokonce mobily. Leč v našem autě ležel stativ, a tak došlo i na profi focení na klasický filmový materiál(!) Přípravy a aranžování všech čtyř aut k obrazu, odpovídajícímu představám fotografa, zjevně vyburcovaly údajného vlastníka objektu i pozemku k ráznému zákroku proti vetřelcům. Ten člověk se zjevně domníval, že jde o nějaké profi focení pro komerční účely, což se mi posléze podařilo rozdurděnému mladému muži, přes původně hrozící konflikt, vymluvit. Tak nevím, jestli náš dvorní fotograf a naše skupinka působili tak profesionálně….. 🙂
Ale podařilo se, a o kousek dál již na nás čekal památník Bitvy národů u Lipska (1813) – obří Völkerschlachtdenkmal. Tato mohutná pyramidoidní stavba ve starogermánském duchu je vůbec největším německým národním památníkem, postaveným na věčnou paměť rozhodující bitvy napoleonských válek. Parkoviště pod, resp. před ním bylo naštěstí poměrně málo obsazené, takže nám nedělalo problém, umístit všechna čtyři auta vedle sebe s památníkem na pozadí pro focení. Mezi ostatními návštěvníky budila čtveřice žigulíků značnou pozornost, takže na udělání fotky jsme byli někdy až druzí či třetí v pořadí. Obejít vodní nádrž See der Tränen (Jezero slz) stinnou alejí se zajímavými pohledy na památník nebylo příliš náročné a za výstup nahoru až do síně slávy jsme byli odměněni dalekým výhledem, příjemným chládkem uvnitř a nabízejícími se objekty k nafocení, včetně větší části naší výpravy.
V přední části areálu památníku probíhaly nějaké stavební práce a v průběhu návratu k našim vozům jsem uviděl člověka v montérkách. Takových tam sice bylo víc, ale tenhle je měl čisté – a to musel být náš člověk! Byl! Slovo dalo slovo, ve výsledku jsme dostali svolení ke vjezdu až těsně před hranu nádrže. No kdo by toho nevyužil?!? A tak, těsně před rozjezdem skupiny domů, mohla čtveřice naleštěných lad zapózovat našim fotoaparátům, a dokonce i mnohým z poblíž se nacházejících turistů. Takový snímek opravdu každý z výletu domů nepřiveze!
Pak jsme se rozloučili se dvěma posádkami, které nabraly kurs Drážďany – Praha – Brno a umístili zbývající dva stroje do stinné aleje vedoucí k bývalému výstavišti. Následně jsme zjistili, že ze slavného Lipského výstaviště již téměř nic nezbylo. Prakticky všechny budovy byly strženy. Poté jsme se odebrali na občerstvení na okraji parku. Ano, odebrali, ale ještě před tím něco povědomě zahrčelo a za námi zaparkoval Trabant. Sympatický týpek se hned dal s námi do řeči a tak jsme se m.j. dozvěděli, že jsme vlastně od hranice města v zelené ekozóně. Tento varovný fakt byl ovšem následně oslaben tím, že on sám placku na trabíkovi neměl, byť tam denně dojížděl z Altenburgu. Prý má místní policie jiné starosti, m.j. vysokou kriminalitu přistěhovalců, demonstrace proti nim, ba přímo útoky proti policii samé….Krásný výsledek multi-kulti politiky lumpů a nekompetentní státní reprezentace ve slavné EU. Nejen té německé, pochopitelně. Byvše občerstveni, prošli jsme si poté město za podvečerního sluníčka.
Mixáž architektury staré, z dob národního i reálného socialismu a té ultramoderní vypadala místy dokonce až zajímavě, nicméně město jako celek, alespoň na mne, ani po 43 létech od mé první návštěvy zde, nezapůsobilo nějakým výrazným, jednotícím dojmem, a to přes rozsáhlou pěší zónu s množstvím vyšperkovaných obchodů, restaurací, turistů a snad i místních. Na náměstí okolo Nikolaikirche (kostel sv.Mikuláše) jsme byli svědky rojení německé Polizei, včetně jednotek podle značek aut zjevně až z Drážďan. Původně jsme se bláhově domnívali, že půjde o nějakou asistenci ke kulturní akci, alespoň dle hrající hudební skupiny soudě. Poté jsme se ale dozvěděli, že jde o zásah vůči demonstraci Pegidy proti magory z EU podporovanému přistěhovalectví a všem nezúčastněným (vč. nás) bylo policií důrazně doporučeno, aby se vzdálili. Asi to v rámci ochrany lidských práv a svobod občanů a demokracie nebylo úplně v rukavičkách, ale to už jsme byli na cestě k autům a zpět do kempu. Z Lipska jsme se po téměř prázdných čtyřproudovkách dostali rychle na dálnici A38, resp. poté A9 na jih. Po příjezdu do kempu následovala ještě malá grilovačka ve čtyřech a šli jsme spát, abychom využili poslední noc pod střechou našich chatiček.
Úterý 4.8. – konečně Altenburg!
Po snídani se balilo a brzy jsme i opustili pohostinství kempu. Na rozpálené dálnici jsme sice nakrátko nabrali kurs Dresden, ale už předtím jsme se rozhodli vynahradit si v den příjezdu (a už i loni) ušlý Altenburg – starobylé to městečko nejen karetních her. Nikoliv heren, abychom si rozuměli! Po opuštění A4 se cesta do Altenburgu trochu táhla, ale nakonec jsme přeci jen zaparkovali u tamního zámku. Když jsme se zorientovali, došli jsme nakonec až k němu. 🙂 Park, k němuž jsme přijeli, ležel totiž výš, než zámek samotný, a tak jen kousek věže vyčníval mezi hustými keři a stromy. Napřed jsme vše prošli pěšky, ale když jsem v pokladně zámeckého muzea karet udyndal mladou slečnu, získali jsme souhlas ke vjezdu až na hlavní nádvoří! Takže následující nejméně půlhodina padla na fotografické orgie.
Teprve poté jsme se přesunuli dolů do centra města a šikovně zaparkovali obě lady ve stínu. Táhli jsme se zvolna žhavými uličkami Altenburgu, vyfotili m.j. Skatbrunnen (kašna věnovaná populární německé karetní hře skat) a St.Bartholomäikirche (kostel sv.Bartoloměje), když tu jsme před sebou spatřili … Trabanta ze včerejšího Lipska. Tomu se tedy říká náhoda! Tak jsme pokonferovali a výhodou pro ostatní bylo, že hoch mluvil trochu česky. (!) Už po rozloučení jsem ještě stihl zvěčnit majitele s jeho nesmrtelným kafemlejnkem. Jazyky se nám již opavdu lepily na patro, a tak jsme vzali zavděk příjemnou zahrádkou na hlavním náměstí (Markt) a objednali nějaké to jídlo, ale hlavně tolik potřebné pití! Posezení před pompézní radnicí s výhledem na krásný portál Brüderkirche tam bylo příjemné, ale když údery věžních hodin nakonec nesmlouvavě oznámily 17:00, byl to, s ohledem na skoro 500 zbývajících kilometrů cesty domů, jednoznačně signál k odchodu.
Samotné historické městečko, jehož symbolem jsou dvě věže Die roten Spitzen, vykazovalo mnoho opuštěných domů, což odpovídá informaci našeho trabantisty o velkém úbytku obyvatelstva z původních více, než 60 tisíc na současných asi jen 25 tisíc duší. Vraceli jsme se k parkovišti, vyšli za roh a za našimi auty stál … zase ten Trabant! Což tedy ve výsledku znamenalo další, byť docela zábavné zdržení. Ještě jsme se pak chvilku s auty motali v jednosměrkách, než jsme objevili správný výjezd z města. Poté jsme za Meerane najeli na nám již známou dálnici A4 směrem k Drážďanům. Před sjezdem na Chemnitz jsme se rozloučili s osádkou vébácké 2103 a pak již sami pokračovali přes Drážďany a bermudský trojúhelník s hodně mizerným značením po sjezdu ze (snad ne trvale) nedokončené české dálnice D8 u Řehlovic až do Prahy. Poslední zastávku jsme učinili již v noci na D1 v motelu Poddubí, neb v nás ukrutně hlodal hlad a žízeň, nicméně už po půlnoci jsme zdárně zaparkovali naši poctivě šlapající Žandu u domu.
Závěrem
Průměrnou spotřebu benzínu a další technické detaily jsem tentokrát nezaznamenával. Celková trasa měřila 1.711 km (pro Žandu 1.471km), z toho větší část po dálnicích, kde jsme drželi trvalou cestovní rychlost mezi 110-140 km/h. Tankovali jsme dvakrát v CZ, a dvakrát v DE, vždy Natural či německý ekvivalent 95 oct. Naše třetí tankování na D1 při návratu bylo už jen pro klid duše, neboť na německý benzín bychom s jistotou do Brna dojeli. Až na závady, popsané v textu, jsme zůstali ušetřeni technických komplikací a poruch, za což naše stroje, zčásti už po čtyřicítce let věku, jistě zasluhují uznání. Zvláště v letošním dlouhém období extrémních letních veder.
Program srazu Lada-Welt se obecně líbil, konverzace probíhala v němčině, češtině a ruštině (pořadí odpovídá frekvenci). Naše česká výprava se v osmi lidech nemusela cítit příliš izolovaně, nehledě na to, že jeden z hlavních organizátorů srazu hovoří docela pěkně česky, a že i moje maličkost ráda s tlumočením, kde bylo potřeba, vypomohla. Program zahrnoval i dvě večeře plus vstup do jeskyní. V rámci víceletých kontaktů mezi LADAklubem CS a Lada-Welt (Lada Club Deutschland) mohly, díky vstřícnosti německé strany, všechny české posádky navíc využít příjemnou slevu na účastnickém poplatku. Což nás vede k oprávněné úvaze o reciprocitě a vzájemném uznávání členství. Také samotná německá účast byla letos větší, než obvykle a jedním z překvapení byla i přítomnost prodejců vozů zn. VAZ/Lada. Protože se účastnili celého programu, mohli zájemci o svezení kdykoliv využít nabídky a zakočírovat si novou Kalinu nebo Largus. Nepopiratelnou přidanou hodnotou, či pověstnou třešničkou na dortu pro všechny české účastníky, byl prodloužený pobyt po srazu s (doufám) zajímavým programem a pěknými společnými zážitky z cesty i navštívených míst. Jak se nakonec ukázalo, jeden-dva dny navíc by, s ohledem na vzdálenost cíle, určitě neškodily. Snad tedy příště…
PS: Po příjezdu domů na nás v mailové schránce čekalo překvapení – fotka z Lipska od altenburgského trabantisty Daniela, kde si našich aut u památníku všiml a spolu s nimi zvěčnil i své vozidlo. Potěšilo to a za fotku děkujeme. 🙂
Jacek
foto: autor, Albert, Dan a Daniel
Fotogalerie
Píšete nám