II. OMMWA Sigmundsherberg

Když se na internetovém fóru LADAklubu CS objevila informace o chystaném mezinárodním srazu vozidel socialistické éry v dolnorakouském Sigmundsherbergu, byl jsem jeden z prvních, kdo se o akci hlouběji zajímal, a dokonce jsem si ji zařadil do letošního plánu akcí. Samotná obec, ležící v oblasti Waldviertel, je mezi motoristickou veřejností, zvláště u nás na jihu Moravy, poměrně známá díky existenci hned tří soukromých muzeí, či lépe řečeno historických sbírek (viz podrobná reportáž na našem webu). Z nich asi nejznámější je 1.rakouské motocyklové muzeum (1.Österreichisches Motorradmuseum), jež nabídlo pro setkání své pozemky, dalším je Železniční muzeum – až na pár velkých exponátů spíše muzeum všeho okolo dráhy, a poslední v řadě, nikoli však významem, je docela našlapané Automobilové muzeum. Takže nabídka, co na tomto srazu navštívit, zněla docela lákavě, zvláště pro ty, kdo žádné z těchto muzeí dosud nenavštívili.

Zatímco se tříbila potenciální účast na setkání, nazvaném v rakouském originálu Ost-Mobile-Meeting-Waldviertel, týdny běžely a nakonec se ukázalo, že návštěvu bude nutno časově zkrátit. Takže z původně mnou plánované třídenní návštěvy zůstalo jen torzo – jednodenní účast. Panovalo krátké období veder, nicméně podezřelá aktuální předpověď počasí nabízela možný výskyt silných lokálních bouří s přívalovými dešti a kroupami. Tudíž jsem neměl valné chuti vytáhnout z bezpečí garáže svoji lahvovou Žandu. Pro neznalé – není to žádná nová značka pěnivého lahváče, ale lahvově zelený kombík VAZ 2102 r.v.1974. Proto padlo na poslední chvíli rozhodnutí, uskutečnit návštěvu Rakouska s popřevratově policejní červenou nulapětkou v plné parádě. S naleštěným VAZem jsme vyrazili z Brna v sobotu ráno, tedy v den hlavního programu setkání, abychom se do cíle dostali během dopoledne. To teplota vzduchu ještě zůstávala téměř v přijatelných mezích. Cesta přívětivým vinařským krajem po obecně velmi dobrých silnicích přes Pohořelice, Znojmo, Hnánice a Retz uběhla rychle, nalézt místo srazu u muzea motocyklů nebyl problém a tak jsme se, s již nainstalovanou dobovou diskotékou na střeše a polepy Diplomatic Security bývalé Československé federální policie z r.1992 objevili v cíli cesty. Přestože do poledního času chybělo ještě hodně, slunce už peklo tak, že i pouhé focení a obchůzka okolo vystavených vozidel byly docela výživnou záležitostí a kdo mohl, ukrýval se raději ve skromném pásu stínu, jenž poskytovala zadní stěna haly motocyklového muzea. Dokonce i pořadatelský stolek u vjezdu zel prázdnotou.

Ohrazená louka s asi desítkou stanů kempujících z předešlého dne byla tak zpola zaplněna auty a motocykly našinci důvěrně známých značek od trabantů přes škodovky, lady, moskviče až po dvě stále elegantní šestsettrojky z Brna a dvě volhy. Jedna ne zcela originální kombi M24 v hasičském provedení (PO) ze Slovenska, a téměř zcela originální béžová carevna M21, s níž dorazil starší manželský pár původních majitelů-důchodců, a to až z Německa!!! Mimochodem – pán se pyšnil tím, že na autě jsou stále ještě originální přední tlumiče!!! Tedy…..funkční, samozřejmě.

Mezi návštěvníky jasně dominovaly vozy a posádky z Čech a Moravy, relativně početnou účast měli Maďaři, jinak Slovensko a Polsko byly zastoupeny slaběji. Počet přítomných vozidel dosti rozšířili zástupci Classic Car Króžku (např. Martin, Roman,..) a známí z LADAklubu CS (Valda, Jirka Proček, Pavel,…), i odjinud, se kterými jsme se na místě rádi přivítali. Dokonce se tu k našemu překvapení objevilo několik pro nás zcela neznámých a hezkých českých lad 2101 a 2103, a oko s potěšením spočinulo i na krásně zrestaurovaném obytném přívěsu Karosa Dingo, taženém pohlednou felícií ze Zlínska. Pravou perlou pak byl krásně zrenovovaný roadster Jawa Minor z padesátých let minulého století, bohužel zcela zastrčený až na dolním okraji areálu.

Mezi motocykly bylo několik nepřehlédnutelných bojových Uralů či Dněprů se sajdami, a hezká „česká klasika“ Velorex. Zato legendární české značky Jawa a ČZ měly spíš jen symbolické zastoupení, byť vojenská jawa 350 s nosítkovým přívěsem pro převoz zraněné figuríny byla raritní ukázkou dobové čs. vojenské techniky. Mám silné podezření, že takovýto transport s hlavou přímo u výfuků motorky a na neodpružených bantamech by sotva přežil zdravý, natož pak nedejbože zraněný voják. Díky Bohu, že nikdo z nás tohle nemusel nikdy okusit v praxi! 😀 Směsici asi padesátky vozidel všech kategorií doplňovala řádka sice povětšinou téměř dobových, ale už nikoliv východních aut domorodců, od Morrise Mini přes pár hezkých sporťáků až po trochu opelichanou kachnu 2CV.

Skutečně úctyhodný byl výkon maďarských řidičů maloobsahových motocyklů Simson, Jawy Mustang a několika sovětských mopedů Riga. V porovnání s docela početnou účastí ze zahraničí byli kupodivu domácí Rakušané zjevně minoritou. Ano, vozy východní provenience (a nejen ty vozy!) byly pro vždy tak trochu konzervativně povznesené Rakousko společensky málo přijatelné. I tak ovšem toliko několik trabantů (jeden otevřený v barvách Volksarmee – DDR) , škodovek, dva wartburgy, tuším jeden moskvič, lada a nějaký motocykl se zdá být opravdu velmi, velmi málo na pořádající zemi.

K dispozici účastníkům bylo na dvoře muzea pod přístřeškem se starožitnou vídeňskou tramvají (chtělo se mi napsat echt šalinou, ale kdo by to pak lidem vysvětloval) 🙂 občerstvení se sice skrovným, ale dostatečným sortimentem pokrmů a nápojů, toalety poskytlo muzeum. Byť byla v místě tři již zmíněná muzea, pořadatelsky se zjevně nepodařilo zorganizovat jejich hromadnou návštěvu. Škoda, mohl být k dispozici nějaký výklad, a hodně z účastníků tím pádem nevidělo vůbec nic. Sice denní hosté za účast neplatili také nic, pak by si ale museli platit nevýhodně tři muzea individuálně. Takže těch zjara navrhovaných 10€ se zahrnutím vstupů a třeba nějakou účastnickou samolepkou by asi bylo i pro příště o hodně lepším řešením.

Hodinu po poledni v podstatě dosud zcela neorganizované pobývání narušil trojjazyčný brífing před odpolední vyjížďkou. Pro tu byl k dispozici rukou vyvedený, ale přehledný a čitelný itinerář s trasami sobotní a nedělní dopolední vyjížďky. Obě byly pojaty nikoliv v koloně, ale zcela individuálně. To znamená, že trasu cca. 100 km (v neděli asi 40 km) si posádky mohly projíždět svým vlastním tempem, s možnými zastávkami cestou dle libosti. Vyčkali jsme rozjezdu účastníků jízdy, a po krátké poradě, s ohledem na obtížné vedro, náš časový plán a hlavně zřetelně již na ocelové obloze blížící se bouřku, jsme zvolili vlastní cíl. Byl jím nedaleký, velmi zachovalý a zajímavě vyhlížející hrad Rosenburg.

Bohužel, jak se dalo čekat, počasí se stále zhoršovalo, a při příjezdu k hradu již v poryvech větru poletovaly první kapky a temnou oblohu křižovaly blesky. Nedalo se nic dělat, spáchali jsme toliko pár rychlých dokumentačních fotek okolo a na hradní zahradě. M.j. i dosti husté zalidnění celého areálu díky tam právě pořádané květinové výstavě nás nakonec odradilo od prohlídky vnitřní části hradu, kterou si tudíž ponecháme v záloze snad pro jinou příležitost. V začínajícím dešti jsme ještě stihli krátkou zastávku pod hradem ve stejnojmenném městečku (pro pamětníky – bydlel zde svého času kontroverzní rakouský prezident Rudolf Kirchschläger) na pár snímků s hradem v pozadí. A pak již následovala cesta zpět domů na Moravu. Kupodivu, cestou jsme bouřce ujeli, ta nás nicméně nakonec stejně dostihla. Ovšem naštěstí až doma, o pár hodin později po našem návratu.

Původně jsem měl představu, že napíši zprávu o druhém ročníku OMMWA s emocionálnějším vyzněním, ale jsem skutečně na rozpacích. Ještě nyní, čtyři dny po návratu, mám docela silný pocit, že, navzdory poměrně početnému mezinárodnímu zastoupení, na srazu bohužel chyběla ta správná „družební“ atmosféra. V žádném případě nechci křivdit pořadatelům, ale snaha postaršího majitele 1.motocyklového muzea přitáhnout do areálu nějakou větší akci, se i přes zjevnou iniciativu a ochotu realizačního týmu obou Karlů (pánové Kuncar a Prochazka) a Jürgena Spleta tak trochu rozplizla. Hlavním mínusem byla podle mě ne zcela dotáhnutá společenská stránka setkání, včetně potřeby intenzívnější komunikace mezi pořadateli a účastníky, i chybějící informace (co, kdy, kde). A to navzdory tomu, že oba Karlové mluvili pěkně česky. Myslím, že na tom, a na převažující české účasti by se dalo docela i stavět. Sebekriticky ovšem přiznávám, že, pokud bychom zůstali alespoň do večerního programu s českou kapelou, byl by možná můj dojem pozitivnější. Přes náš prapůvodní plán návštěvy akce od pátku do neděle, nemohu tedy osobně a kompetentně posoudit průběh akce v sobotu po návratu z jízdy, ani nedělní dopolední program se snídaní a plánovanou druhou vyjížďkou. Netuším ani, kdo všechno ze známých, či kolik lidí vůbec se zdrželo až do večera, případně až do neděle. Jen z informací Valdy jsme zjistili, že se svou ladou 2101 získal pohár pro druhého nejvzdálenějšího účastníka srazu (takže srdečně gratulujeme!), prvními v pořadí byli hoši za řídítky maďarských prskoletů, kteří prý urazili 414 kilometrů! Třetí, předpokládám, by měl logicky být jediný účastník z Německa.

Když jsme se před odjezdem ze Sigmundsherbergu loučili, Valda měl sice údajně namířeno na chlazené pivko do kempu na Bítově, a Jirka přímo domů. Bylo holt vedro, tak to znělo věrohodně. V reálu – jak už to tak bývá – tomu bylo trochu jinak. Lišák Valda se vyjížďky nakonec zúčastnil, 🙂 díky čemuž jednak pořídil i nějakou fotodokumentaci, ale hlavně večer získal ten hezký pohár, zmíněný výše. Podle ústní informace pořadatelů měla m.j. proběhnout ještě také soutěž o nejhezčí vozidlo, jen jaksi hlasovací lístky nám zůstaly nějak utajeny. Ostatně, ani o výsledku v této disciplíně nemám zprávu. Až dodatečně jsem se nyní také dozvěděl o dopolední návštěvě rakouského ministra justice Wolfganga Brandstettera, milovníka veteránů, a jeho přítele, ruského velvyslance v Rakousku, pana Sergeje Nechajeva. Jelikož pan ministr Brandstetter dobře vládne ruštinou (!), oba si prý u historické sovětské techniky moc hezky popovídali. Tak tohle tedy zase byla naopak pořadatelsky zdařilá pecka – jen kdyby ta komunikace s účastníky trochu nevázla.

Rakouský ministr justice Wolfgang Brandstetter za řídítky Uralu a ruský velvyslanec v Rakousku Sergej Nechajev v sidecaru

Takže v souhrnu – díky organizátorům za dobrý nápad a úsilí, nicméně asi by si tahle akce zasloužila ještě trochu dotáhnout, stylově porakouštit a programově zatraktivnit. Třeba i ta ministerská návštěva a přítomnost ruského velvyslance mohla být nevšedním zpestřením programu (kdopak se něčím takovým může pochlubit?!?), kdyby byla přítomným šikovně prezentována. Na druhé straně třeba proponované, zcela individuální pojetí vyjížďky považuji za pořadatelsky dobrý tah. Snad jen, že chyběly tipy k možným zastávkám u zajímavostí cestou, byť popravdě nějaká místa (ale bez bližšího popisu), příhodná pro fotografování, v itineráři vyznačena byla. Ve výsledku ovšem, dle Valdových fotek soudě, většina aut nakonec stejně jela v koloně, a všichni, kdo neujeli, taky po cestě trochu zmokli. Naštěstí opravdu jen trochu.

Jak jsem se nyní dozvěděl od Karla Kuncara, svérázného hlavního aktéra a duše akce, a současně i majitele pěkně udělaného moskviče 408, připravuje již nyní další ročník tohoto setkání s nějakými změnami. Věřím, že budou jen k lepšímu, a přeji jemu i jeho kolegům hodně zdaru a radosti z výsledků chvályhodné práce.

Informace a program III. ročníku v termínu 3.-5.června 2016 najdete v komentářích.

Jacek
foto autor, Martin (6), a Karl Kuncar (3)

Fotogalerie

Invalid Displayed Gallery