Oči pro pláč
Byl vlahý, možná až příliš vlhký letní večer. Atmosféra jako vyšitá pro focení mého Fiatu 600D (Fifinka r.1965) v dešti. Z garáže jsem vyjel poklidným tempem tmavými Brněnskými ulicemi rovnou za kamarádem modelem, jemuž bylo poctou nechat se fotit u Fifinky.
Fotili jsme jako o život, protože dešťové kapky ulpívající na naleštěné kapotě se srážely v malinké loužičky a pomalu stékaly po tři roky starém laku na zem. Nádhera… Po dvou hodinách práce na profesionální úrovni byl čas vyrazit domů. Na kostelech daly zvony vědět, že právě začal nový den. Zastavení na nonstop benzince u Brněnského Velodromu, doplnění nádrže o 100Kč benzínu, a hurá domů.
Sotva Fifinka nastartovala a ujela pár metrů, v očích nám blýskla diskotéka Favorit, před jejímž vchodem stálo několik skupinek omladiny. Brzda, jdeme na otočku dovnitř. Dávám si Coca-Colu, kamarád model pivko, mezitím občas vyfotím v rytmu hudby vlnící se davy, dám si druhou Colu a po necelých dvou hodinách dávám povel k odjezdu.
Přicházíme k zaparkovanému autu a ve mě už z dálky zatrnulo! Zohnutý stěrač, doprčic. Jak můžou být ti mladí lidé takoví? Co mají ze zohnutého stěrače? Uspokojení? Nechápu. Nicméně po příchodu k autu zjišťuji, že stěrači nic není, je jen zvednutý, spadl mi kámen ze srdce.
Odemykám dveře na straně řidiče a v tom si všimnu, ach jo, do auta se někdo dostal! Totální nepořádek. Původně v něm bylo poskládáno dost věcí na focení tak, aby se do malého auta vlezly, ale teď – nic nezůstalo na svém místě. Kytara, stativ, plechovka s barvou, kosa na trávu, rybářský plášť, pečivo z nonstop pekárny a spousta dalších drobností byla do sebe všelijak zakousnutá.
Proč? Proč někdo leze do auta a udělá tam takový nepořádek? Dokonce vyrval zadní opěradlo a z reproduktoru, který byl položen na zadním platě pod oknem, visely přetržené drátky. Lidi jsou zvláštní. Vlezou do auta, udělají v něm svinčík, ale nic si neodnesou? Vůbec nic. Ani bankovku padesátikoruny, která se po jejich řádění válela na podlaze? Nechápu. Nicméně poté, co jsme dali interiér téměř do původního stavu, se vydáváme domů. Bylo něco kolem 2:30.
Zavezl jsem kamaráda do Starého Lískovce a pomalou a klidnou jízdou jsem se blížil ke garáži do Žabin. Cestou se Fifince omlouvám, že jsem ji nechal čekat tak dlouho a že lidi jsou zlí, že to, co jí udělali, se už nebude opakovat… a pohladil jsem ji po palubní desce. Komu to přijde úchylné, tak má asi pravdu. Já mám ale svoje auto vážně rád!
Dokadlám ke garáži a spokojen, že se autu nakonec nic nestalo, ho pro jistotu ještě jednou obcházím, jestli se někde náhodou neobjevil nějaký škrábanec, kterýžto bych musel okamžitě začít řešit. Byl by to totiž první škrábanec a to bych si neodpustil.
To, co jsem uviděl, mi ale vyrazilo dech. Roztřepaly se mi kolena a kdybych měl mluvit, asi bych ze sebe nevydal ani hlásku. Vidím odřený přední blatník! Vidím odřené dveře spolujezdce! Vidím odřený zadní blatník! Promáčknutá hrana na střeše! Klika zaražená. Lišty zohnuté, poklice rozdrcené… Okamžitě mi došlo, že v autě nikdo nebyl. Nikdo se tam nedostal! To, co udělal, bylo ale mnohem horší, než nepořádek v interiéru. Obrátil mi auto na bok a pak jej shodil zpátky na čtyři kola!!!
Banda opilých hlupáků (teď musím hledat nevulgární slova), kteří uviděli šestisetkilové auto a rozhodli se jej zvednout. Co zvednout, obrátit na bok! To ještě nezkoušeli. Jó, adrenalin a endorfiny společně s alkoholem v krvi, lidská sobeckost a zákeřnost, mládí a blbost, bouřlivost a davová psychóza, to všechno když skloubíte dohromady, máte z toho to, co teď stojí v mojí garáži a plače kvůli bolístce.
Ponaučení z toho plynoucí?
- Kdo jste majitelem malého auta, nenechávejte ho stát na ulici!
- Kdo jste majitelem většího auta, nenechávejte ho stát na ulici!
- Kdo jste majitelem zbrojního pasu, svou zbraň nechávejte doma, protože zabít opilého člověka kvůli jeho blbosti nestojí zato…
Michal Kriška
Píšete nám