Situace, kterou dobře zná každý správný veteránista: Trojice natěšených výrostků s několika pracně posháněnými tisícovkami po kapsách, sedící v rozvrzaném Žigulíku, který se teď nepředstavitelně pomalu šplhá do kopce. Kua hoši, sem vám vole říkal, že tam máme být ve 4. No a kolik je!? Jinak prý nám dědek zdrhne na pole a sme namydlení.
Chvíle hledání, Prosim vás paní, nevíte kde tady bydlí pan XY? Po chvíli nám otevře příjemný pán, dlouhá chodba, vzrušení vrcholí. Již je cítit vůně benzínu, kterou v tuto chvíli nemůže nahradit ani ten nejrafinovanější parfém. V potemnělém konci chodby, s očima navrch hlavy, už už vzrušeně rozeznáváme siluety vysněného stroje, který nikdo z nás naživo vlastně ještě ani neviděl.
Náhle zářivka výsměšně zamrká. He? Coto? Béé. Fuj, jééžišmarjá… Před námi užaslými stojí sice pěkná, ale naprosto obyčejná kývačka 353.
Jééžiš pane, dyť jste říkal že zadvalitry pérák, kývačku tu my moc.. neto…
Jóóó sokolíci, ale ten pérák, dyť to je strašně zastaralý, víte jak je to tvrdý? Víte jak z toho budete vytřepaní? A to sedátko to je strašně nepohodlný a v zatáčce na hrbaté silnici jak to odskakuje a co chvíla škrkáte stupačkama nebo výfukama. A nemá to ten výkon jako kývačka, no a navíc ty brzdy! Tak sem si řekl, že na to vaše ježdění, bude za ty peníze lepší kývačka. Tak sem vám ju z těch dílů poskládal.
Šest otrávených očí váhavě prozkoumává celkem pěknou kývačku. Přinesenou čerstvě nabitou baterku znechuceně pokládám na okenní parapet. Koukáme na něho, jako by mluvil cizí řečí, jeho evidentně racionální argumenty nechápeme a hlavně ani nechceme chápat!
Panenko svatokopecká, to by mě vůbec nenapadlo, že vy chcete jen péráka. Znechuceni a zklamáni se šouravým krokem suneme ke dveřím. Zhroutil se nám celý svět, všichni jsme téměř přesvědčeni, že zítra již slunce rozhodně nevyjde.
Tak počkejte chlapci, když se tak na vás dívám, esi ste si jistí a vážně chcete teho péráka, tak já vám ho z těch krámů teda taky poskládám no. Pro mě za mě. Ale bude to o litr dražší, přece jen, ten pérák už začíná být veterán, víte? A hlavně pak za mnou nechoďte, až to někde v zatáčce vomotáte vokolo kadlátky. Jeho slova rozjasňují naše tváře, vrací se nám opět smysl života. Příští neděli si tedy výlet zopákneme!
Napodruhé již bylo vše O.K. Vlečku za auto jsme tehdy nezkušeně neměli, logicky tedy nastala hádka, kdo na TOM pojede? Přeplavovací kolíček cik cik, jeden hbitý skok na startovací páku a stroj po mnoha letech probuzený k životu, hrdě zaduněl své charakteristické Trrrrng…, Dong,…. Dong…. do okolních luhů a hájů. Né vole, já, já! Dej to sem! Šťastný novopečený majitel svoji pozici obhájil a panenská 35-ti kilometrová projížďka směrem domů patřila jen jemu.
Nemusím ani zdůrazňovat, že tato vyjížďka se mírně protáhla. Klasicky ani ne co se týká kilometrů, ale spíše času. Vetché kladívko neuneslo po tolika letech zahálení náš mladický elán, a po asi 10km kapitulovalo. Dále později večer při jízdě se světly se zjistilo, že stroj nedobíjí. Tyhle drobné mouchy nám však nemohly pokazit ten slavný den, který odstartoval dlouhé a krásné období, ve kterém nakonec všichni z té slavné trojice ze žigulíka péráky za podobně dramatických okolností koupili a lecos s nimi zažili. Pérák se stal mým prvním velkým motocyklem a zároveň také nejoblíbenějším.
D.Č.
Píšete nám