Život s veteránistou, aneb zpověď ženy

Vše tenkrát začalo zcela nevinně malou sbírkou autíček ve formátu 1:73, což byl rozměr, který jsem byla tehdy ochotná akceptovat. Ukolébána myšlenkou že, kdo si hraje, nezlobí, jsem nějak nepostřehla okamžik, kdy se z nevinného koníčku jaksi stala posedlost vlastnit vždy celou kompletní sbírku určitého výrobce. Došlo mi to až v okamžiku, kdy mi po mém nátlaku byla přislíbena a později i vyrobena knihovna přes celou stěnu obývacího pokoje, a k mému nemalému překvapení, namísto knih byla vybavena obrovskými vitrínami, které byly zaplněny do posledního místečka autíčky!!! I přes mé protesty, byly dále zabírány další prostory našeho malého třípokojového panelákového bytu.

Když začalo naše dítě dorůstat do věku, kdy ho sbírka začala zajímat do té míry, že byla ohrožena likvidací v podobě upatlaných, nešikovných, neposedných ručiček bylo rozhodnuto, že se koupí jedno autíčko 1:1, které bude zpojízdněno v naší garáži a budou podnikány romantické výlety s rodinkou a tím bude odlákána pozornost dítětě jinam (aspoň tak mi to bylo vysvětleno a já tomu tehdy i věřila). Bude to přeci uděláno do jara, chyba asi byla, že nebyl určen rok toho jara!

Tato krátká renovace našeho prvního veterána byla nakonec prodloužena na „pouhých“ 5 let, po kterouž dobu se nám otec rodiny v domácnosti zjevoval velmi sporadicky a po většinu případů v pozdních večerních hodinách. Po dotazu našeho syna po třech letech, jestli tu s námi žije i tatínek, bylo nutné přikročit k seznámení dítěte se svým otcem aspoň pomocí vystavené fotografie na televizi. Renovace našeho prvního auta byla velmi náročná nejen časově, ale i finančně. Vzhledem k tomu, že onen dotyčný renovátor je povoláním učitel, šel na to vědecky… přes knihy…, v domnění, že co bylo jednou rozebráno, půjde přece podle příslušného manuálu zase složit!

Ale ouha!… Ne vždy byly příslušné příručky tak přesné a ruce tak šikovné (někdy máme problém se s nimi najíst!!!)… No prostě v závěru to stálo asi tolik, že za to mohly být dva krásně zrenovované vozy, ale co naplat… chybami se člověk učí!

Ale abych jen neplivala jedovaté sliny, konečně nadešly i ty chvíle těch romantických výletů po vlastech českých a… to je paráda! Hlavně, když se s autíčkem někde zastaví, vzbuzuje již od začátku u lidí nějakou takovou zvláštní náladu pohody a u těch starších vzpomínky na ty krásné časy mládí… a oni se usmívají a mávají…